Jednoho krásného letního dne, když na obloze nebyl ani mráček a sluníčko teple svítilo, se vydal mladý slon Karel na výlet do vzdálenějšího okolí. Když ušel kus cesty, uviděl v trávě cosi podivného. Vypadalo to jako malá ostnatá koule. „Co jsi zač?!“ vzkřikl.

Koule se rozbalila a povídá: „Ale slone, to jsem já, tvůj kamarád Franta. Ježek přece!“.

„Kamaráde, tys mi dal. Schouleného do ostnatého klubíčka jsem tě vůbec nepoznal. Trochu  jsem se tě i lekl“, řekl slon.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se ježek.

„Ale vydal jsem se na výlet do přírody; nechceš jít se mnou?“

Ježek prohodil: „Proč ne? Jestli můžu.“

„Samozřejmě, alespoň si budu mít s kým povídat“, odpověděl slon Karel. A tak se oba kamarádi vydali na cestu. A jak tak šli kolem polí, rybníků mezi lesy, přes potůčky a přes louky, povídali si spolu a ani si nevšimli, že den vystřídal večer. Když už byla taková tma, že kamarádi nemohli pokračovat v cestě a také byli vyčerpaní po namáhavém dni, řekl Franta: „Kde se uložíme ke spánku?“

Slon Karel se rozhlédl po okolí a pravil: „Kousek před námi je jeskyně, pojďme se podívat, zda by se nedalo přenocovat tam.“

Když došli k jeskyni, viděli, že by se v ní dala docela dobře přečkat noc. Jeskyně byla dost velká dokonce i pro slona, a proto se začali ukládat ke spánku. Najednou slon Karel povídá: „Jeden z nás by měl hlídat, kdyby se náhodou přiblížil nepřítel. Když bude ten, co je na hlídce, unavený, tak vzbudí druhého a ten ho vystřídá.“

„Dobrý nápad,“ souhlasil ježek Franta.

„Ale kdo bude hlídat první?“ řekli oba kamarádi zároveň.

„Tak třeba já,“ nabídl se slon Karel. Ježek Franta si tedy zalezl do jeskyně a slon Karel si stoupl před jeskyni na hlídku.  Franta spokojeně podřimoval a Karel stál na hlídce a čekal, zda se bude něco dít. Asi po půl hodině začal zničehonic troubit jako na poplach. Když se tím hlukem ježek probudil, zeptal se ospalým hlasem: „Co se děje, hoří snad?“

„Přiblížil se nepřítel a snažil se zaútočit,“ líčil slon dramaticky a vůbec nelhal, poněvadž opravdu uviděl cosi neidentifikovatelného a navíc podezřelého, neboť se to vznášelo ve vzduchu.  Ježek Franta rychle vylezl před jeskyni. Skulil se do kuličky a očkama pozorně sledoval krajinu.

„Já nikoho nevidím!“ povídá po chvíli. „Asi už jsi hodně unavený, kdo ví co jsi zahlédl. Běž si odpočinout, vystřídám tě.“

„Dobrá“, řekl slon Karel. Franta ježek si tedy vyměnil hlídku s Karlem slonem. Neuběhlo ani patnáct minut, když ježek také něco zpozoroval. Zdálo se, že je to totéž, co spatřil jeho kamarád. Také nedokázal určit, co to je, a navíc se to také vyskytovalo ve vzduchu. Ale slona nevzbudil, protože na ochranu mu stačilo, aby se skulil do ostnatého klubka. Po chvíli tajemné cosi opět beze stopy zmizelo.

Ráno si kamarádi vypravovali, co který vlastně viděl, a domlouvali se, jak to provedou následující noc. Slon navrhl: „Dnes bychom měli hlídat spolu.“

„Dobrý nápad, ale koho budeme hlídat, když budeme oba na stráži?“ řekl ježek moudře.

„To je účel, alespoň poznáme, jestli jsme viděli oba totéž,“ vysvětlil mu slon neméně moudře. Jak se domluvili, tak učinili. V noci si oba stoupli před jeskyni a čekali a čekali. Po době, která se jim zdála nekonečná, se konečně něco objevilo. Oba kamarádi řekli zároveň: „Vidíš? Tak přesně tohle jsem viděl v noci já! Hrůza, co?“

„Hů, hůůů," ozvalo se v odpověď. Poté dodal hluboký, rozumný hlas: "Já nejsem žádná Hrůza, nebojte se mě, kluci. Vždyť já jsem vaše kamarádka, sova Blanka."

Karel s Frantou si oddechli. „Teda Blanko, ty jsi nám dala."

„Promiňte,“ omluvila se sova, protože nebyla jenom rozumná, byla i slušně vychovaná. Vtom napadlo slona Karla, že by mohla sova Blanka cestovat s nimi a mohla by v noci držet stráž, poněvadž se jí stejně nechce spát a její krásné velké oči do tmy tak září, že by zahnaly kdejakého nepřítele.

„To asi nepůjde,“ namítla sova Blanka. „To bych se nikam nedostala. Já totiž přes den spím a v noci létám."

„Tak já tě povezu na hřbetě, když budeš spát", navrhl jí slon Karel. „A dostaneš se tam, kam my.“

S tím sova souhlasila. A tak naši kamarádi putovali nadále ve třech. Dobře se jim cestovalo a pokaždé, když si vzpomněli na to, jak si spletli Blanku s nebezpečným nepřítelem, moc se tomu nasmáli.

 Červen 2005

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist