Jednoho jarního večera seděla Janička ve svém pokojíčku na postýlce a dívala se otevřeným oknem na jasnou oblohu, ze které na ni hleděl měsíc. Byl právě v úplňku a hvězdy kolem něj připomínaly ovečky okolo svého pastýře.
Po chvíli přišla do pokoje maminka, posadila se vedle Janičky a do večerního ticha zašeptala: "Jani, ty ještě nespíš?"
"Ne, maminko. Nezlobíš se, že ne?"
"To víš, že ne, ale za chvíli do hajan."
"A měsíc nechodí spát?"
"Ale chodí. Měsíc spí ve dne, no i když..."
"A kde, mami?"
"Představ si trochu spláclou kuličku – tak takový tvar má naše planeta. Na jedné straně žijeme my a naproti nám žijí lidé, kteří mluví cizí řečí a většinou mají tmavou kůži. A když je u nás den, u nich je noc a naopak."
"Takže měsíc vlastně nespí?"
"Vlastně máš pravdu," odsouhlasila to maminka Janičce.
"Ale jsou přece lidé, kteří létají na měsíc. Co by se s nimi stalo, kdyby na něm chtěli být i přes den i přes noc? To by v noci byli nad částí planety, kde žijeme, a ve dne by s nimi měsíc odcestoval nad tu druhou polovinu, kde žijí ti neznámí lidé s tmavou pletí?" zajímalo malou Janičku.
"Tak na to ti bohužel neodpovím. Ne že bych nechtěla, ale sama to nevím a myslím si, že tohle ti dokáže zodpovědět leda nějaký kosmonaut, který si to vyzkoušel. Tak a teď už hupky do postýlky a nech si něco hezkého zdát," řekla tiše maminka.
Janička poslušně zalezla do postýlky a v mžiku usnula. Zdálo se jí o měsíci, který na ni hleděl z nebe plného hvězd a hvězdiček. Spiklenecky mhouřil oko, jako kdyby jí chtěl říct, že za chvíli ji nechá samotnou a odejde, aby se podíval na druhou půlku zeměkoule, na ty lidi s tmavou pletí.
Duben 2005
Autor: nevidomá Petra Zelenková