Loni jsem byla se svou kamarádkou Verčou na letních prázdninách u středozemního moře. Den co den jsme se potápěly, prozkoumávaly mořský svět pod hladinou a lovily mušličky a škeble zabořené do písku, který pokrýval dno. Jednoho dne mi Verča povídá: "Dnes bych se ráda potopila hlouběji. Poplaveš se mnou, Petro?"

"Jasně," řekla jsem nadšeně "A nebude to nebezpečný?"

"Ne, neboj. Dám na tebe pozor," ujistila mě Verča. Připravily jsme si potápěčskou výzbroj, tedy brýle, ploutve na nohy, speciální neoprenový oblek a velké množství kyslíku. Samozřejmě jsme si vzaly také nádobu, do které budeme dávat naše úlovky a nálezy.

Když jsme byly kompletně připraveny, vlezly jsme do moře a ponořily se pod hladinu.

Jakmile jsme se dostaly do pořádné hloubky, nemohly jsme uvěřit svým očím. Kolem nás plavaly desítky druhů ryb nejrůznějších barev, nad námi se vznášela rosolovitá medúza, kousek dál jsme spatřily chobotnici a mnoho jiných mořských stvoření, která jsme znaly jenom z televize. Nasbíraly jsme poměrně dost mušlí různé velikosti i barvy. V tom si Verča všimla, že nedaleko nás jsou skály, a řekla: "Plavu se ještě podívat tamhle do těch skal, tam bývá škeblí nejvíc. Počkej tu na mě, Petro! A kdyby ti hrozilo nějaké nebezpečí, zapluj do otvoru ve skále, tam se na tebe nikdo nedostane."

"Dobrá, ale vrať se brzy," řekla jsem jí se strachem. Sotva Verča zaplula do jeskyně a mezi skály, přepadl mě divný pocit a říkala jsem si, jen kdyby tu už byla.

Než bych stihla napočítat do dvaceti, Verča byla z jeskyně i ze skal venku a ukazovala mi plnou nádobu mušlí.

"To sis opravdu pospíšila," řekla jsem, překvapena že už je tady.

"Petro, teď ale musíš jít do té jeskyně se mnou. Chci ti něco ukázat", řekla Verča tak napínavě, že zvědavost zvítězila nad strachem.

"Tak jdeme," souhlasila jsem nedočkavě.

Verča mě vzala za ruku a vedla mě temnou jeskyní. Vtom nazelenalou tmu vystřídalo zářivé oslňující světlo. "Přivři oči, ať z té záře neoslepneš," poradila mi Verča.

Čím jsme se blížily blíž, tím byla záře slabší a slabší.

"Tak a jsme na místě," řekla Verča "Už se nemusíš bát, klidně už otevři oči."

Když jsem otevřela oči, spatřila jsem něco neuvěřitelného. Před námi byla spousta zlata, drahých šperků a peněz, že bychom je ani do konce života nespočítaly. "To je snad sen!" vydechla jsem nevěřícně.

"Myslím, že ne, sáhni si." zasmála se Verča. Sáhla jsem si - nebyl to sen.

"Kde se to tu vzalo?" zeptala jsem se užasle.

"Taky bych ráda věděla. Asi z nějaké potopené lodi."

Nabraly jsme několik mincí a nasypaly je do nádoby mezi škeble. Potom jsme si každá zavěsily na krk ten nejhezčí náhrdelník, co jsme našly, a jelikož jsme byly hodně hluboko a kyslíku jsme měly tak akorát na zpáteční cestu, raději jsme rychle vyplavaly zpátky na hladinu.

Rozhodly jsme se, že o pokladu nikomu neřekneme a znovu se k němu druhý den vrátíme. Nemohla jsem se dočkat rána. Skoro jsem nespala a když už, tak se mi zdály zlaté sny. Na pláž jsme se dostavily skoro ještě za tmy. Tentokrát jsem se beze strachu potopila, ani mě Verča nemusela pobízet. Když jsme se octly na známém místě a vpluly do jeskyně, zarazila mě hustá tma. Kolem dokola žádná oslňující záře, jen zelenkavé příšeří. Prohledaly jsme jeskyni křížem krážem, vpluly jsme do každého koutku, ale nic jsme nenašly.

"Asi to byl přece jenom sen," vzdychla Verča zklamaně.

"Anebo to byl poklad, který každý najde jenom jednou," řekla jsem.

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist