OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Sokolník

Jmenuji se Matěj a to, co chci vyprávět, se mi přihodilo, když mi bylo pět let. Bydlel jsem v malé vesničce na severní Moravě, která se nazývá Grošica.

Jednoho krásného jarního dne, když nebylo moc velké vedro, ani chladno a nepršelo, za mnou přišel můj dobrý, tehdy osmiletý kamarád Tonda a zeptal se mě, zda nechci jít ven na louku, že by mi rád něco ukázal.

Souhlasil jsem, jelikož se mi nechtělo sedět doma, a především jsem byl zvědavý, co mi Tonda chce ukázat.

Když jsme přišli na nedalekou louku, které se říká … a šli jsme asi pět minut mezi stébly trávy, pestrými květy lučních rostlin a motýly, kteří kolem nás poletovali, došli jsme k potůčku Grošičáku.

„Nyní půjdeme po proudu jeho toku,“ rozhodl Tonda.

Musím přiznat, že jsem to čekal, poněvadž proti proudu se chodím toulat den co den a není tam nic, o čem nevím a co by mi mohl chtít Tonda ukázat.

Po proudu jsme šli asi půl hodiny.

Cesta byla nerovná, a tak jsem se rychle unavil.

„Jak dlouho ještě půjdeme, Tondo? Jsem už unavený a mám velkou žízeň.“ Řekl jsem.

„Vydrž, ještě asi pět minut a jsme tam, na místě se napiješ,“ odpověděl mi Tonda.

To by mě zajímalo čeho, pomyslel jsem si, jelikož jsme sebou žádné pití neměli.

Opravdu, ani ne za pět minut jsme přešli malý kopeček a ocitli se na rovném paloučku u lesa.

„Jsme na místě,“ prohlásil Tonda.

Na písčité cestě stála velká modrá dodávka se žlutým nápisem: „Evropský spolek začínajících i pokročilých sokolníků.“

Na trávníku vedle stála skupinka chlapíků, kterým seděli na pažích nějací opeřenci. Musím přiznat, že jsem se jich trochu bál.

„Pojď, půjdeme blíž,“ vybídl mě Tonda a dodal: „Neboj, to jsou sokolníci. Mají ty dravce pod kontrolou.“

Dravce mám rád, ale přesto jsem z nich měl strach. Nikdy jsem se s takovým množstvím dravců puštěných na volno nesetkal.

Přesto jsem se odhodlal a popošel s Tondou o několik metrů blíž.

            Když nás ti muži spatřili, zavolali na Tondu, jako by s ním byli staří kamarádi: „Ahoj, Tondo!“

K mému překvapení jim Tonda stejně kamarádsky odpověděl: „Ahoj!“

„Co je to za kluka s tím ustrašeným výrazem?“ zeptali se mého kamaráda.

„Můj dobrý kamarád, jmenuje se Matěj,“ odpověděl.

Když se mi všichni představili, bylo jich asi třicet, zeptali se mě, zda mám rád dravce. Řekl jsem, že ano a nejraději orly.

Měli tam různé dravce; orly, káňata, supy a spoustu jiných druhů.

Ukázali mi, jak je cvičí, aby když je vypustí, se jim sami vrátili na napřaženou ruku, a jiné pokyny, na které musí umět dravec svého pána-cvičitele poslouchat.

Velice se mi jejich práce i nádherná zvířata líbila a rozhodl jsem se, že jednou budu také sokolníkem.

Poté, co mi dovolili si vyzkoušet si přivolání jednoho ze sokolů, řekli: „Na to, jak jsi malý, jsi velice šikovný. Umíš se zvířaty pracovat. Nechtěl bys jednou cvičit dravce a být sokolníkem jako my?“

To bych moc rád,“ odpověděl jsem nadšeně.

„Počkejte chvíli, kluci,“ řekl jeden z mladých mužů a odešel do velké dodávky, kde zřejmě dravce převážel.

Za okamžik byl zpět a v ruce držel dvě klece. V jedné byl malý orlík a v druhé mladá káně.

Klec s orlíkem postavil na zem a s klecí, ve které byla káně, přistoupil k Tondovi: „Tady máš Tondo dárek od našeho spolku sokolníků za to, že nám sem chodíš denně pomáhat a že jsi nás seznámil s tak fajn talentovaným budoucím sokolníkem.“ Po těch slovech mu předal klec s nádherným opeřencem.

Tiše jsem mu záviděl.

Pak ale vzal menší klec, ve které byl malý orlík, a přistoupil ke mně: „Ani na tebe jsme nezapomněli. Za to, jak jsi šikovný a milý klučina, ti dáváme jako dárek tohohle orlíka. Jmenuje se Olas, a když ho chceš přivolat zpět, stačí zamávat rozpaženýma rukama. Ale zatím ho nepouštěj. Pokud budeš chtít, můžete sem za námi s Tondou chodit a mi Ti pomůžeme s jeho výcvikem. Bude se učit rychle, je ještě mladý.“ Poté mi předal klec.

Já i Tonda jsme poděkovali a vydali se na cestu domů.

Byl jsem moc rád, že jsem strach překonal a mohl se seznámit s takovými chlapíky.

Když jsem vyrostl, přidal jsem se k jejich spolku a stal se ze mě sokolník.

září 2006

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist