Tento příběh se stal jednu sobotu, když jsem hrála svoji oblíbenou počítačovou hru TARZAN. Na první pohled se tato sobota zdála být naprosto stejná jako všechny ostatní. Maminka byla v kuchyni, vařila a já seděla v pokojíku u počítače. Když jsem se dostala v druhém kole hry do místa, ze kterého jsem nikdy nepostoupila dál, uslyšela jsem najednou nějaký mužský hlas, jak volá o pomoc. Měla jsem divný pocit poněvadž jsme byly s maminkou doma samy.
„Mami, prosím tě, ztlum si trochu tu televizi!“ houkla jsem podrážděně.
„Vždyť já jí nemám vůbec puštěnou,“ řekla máma. Vtom jsem si všimla, že mužský hlas vychází z počítače. Pamatuji si, že se mi před očima objevilo zářivé zelené světlo a ocitla jsem se někde v pralese. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že mé okolí se podobá místu ve hře, ze kterého se nemohu dostat. Posléze jsem si všimla, že ke mně míří nějaký svalnatý muž. Byl zahalený kožešinou a u pasu měl zavěšený nůž. Bála jsem se, že mi chce ublížit, a začala jsem ustupovat. Stále jsem však k němu byla otočena obličejem, abych viděla co se chystá udělat. Pojednou ukázal na svůj nůž, pak ukázal na mě a zavrtěl hlavou. Pochopila jsem, že mi nechce ublížit, a pomalu jsem se k němu začala přibližovat. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že mu na zádech sedí opice. Okolo pasu měl obtočeného hada. Podali jsme si ruce.
„Já jsem Petra,“ představila jsem se.
„Já vím, já jsem Tarzan.“
Málem to se mnou švihlo.
„Jak jsem se tu vzala?“
„Chceš se přece dostat dál v tvojí počítačové hře z toho zapeklitého místa, nebo ne?“
„Ale jak?“
„Uvidíš. Ale musíš mi pomoct.“
„Ráda.“, řekla jsem.
„Do mého pralesa vnikli vetřelci,“ řekl. „Zabíjí tu zvířata a jejich kůži prodávají ve městě. Chci jim ukázat, kdo je Tarzan. Tak co, pomůžeš?“
„Samozřejmě, za zvířata jsem schopná se prát s kýmkoliv.“
„Tak to jsem rád.“, řekl Tarzan a hned mi začal vysvětlovat svůj lstivý plán. Potom mě naučil houpat se na liáně, jako to dělá on. Taky mně ukázal, jak se řídí jeho džíp. Byla jsem ráda, že to mohu nandat někomu, kdo zabíjí zvířata. Houpala jsem se na liánách a srážela jsem nepřátele k zemi. Po dlouhém, namáhavém a vysilujícím boji se dali zločinci na útěk. Já i Tarzan jsme seskočili z lián na zem. Tarzan mi podal ruku.
„Děkuji ti za pomoc a gratuluji k tvému výkonu. Byla jsi skvělá.“
Pojednou jsem zaslechla nějaký ženský hlas, jak naříká.
„Bylo mi s tebou dobře, jsi opravdový přítel přírody, ale poněvadž jsi svůj úkol splnila, musíš se vrátit domů,“ řekl v tu chvíli Tarzan. „Tvoje máma o tebe má strach a hledá tě. Zkrátka nastal čas tvého návratu.“
„Ale jak se dostanu domů?“, řekla jsem nechápavě. Tarzan jen luskl prsty. Velký had, kterého měl ovinutého kolem pasu, se připlazil k mým nohám a začal se mi ovíjet kolem lýtka. Tarzan jen tiše dodal: „Neboj se, ten ti nic neudělá. Naopak pomůže ti.“
Zůstala jsem tedy klidná. Hadova hlava už byla v úrovni mého obličeje. Podíval se mi upřeně do očí a já jsem ucítila podivnou závrať. Pojednou se mi před očima objevilo zase to zářivé světlo, tentokrát modré, a pak jsem už jen slyšela, jak mi Tarzan říká: „Až se příště dostaneš do místa, ze kterého se nebudeš moct hnout dál, stačí, když budeš hrozně moc chtít a objevíš se opět u mě ve hře a pomůžeš mi překonat nebezpečí a nástrahy. Platí?“
„Platí,“souhlasila jsem.
Když jsem se vzpamatovala ze svého podivného stavu, byla jsem zpátky doma. V kuchyni jsem našla plačící maminku.
„Ahoj mami!“ řekla jsem. Zvedla své uplakané oči a nemohla věřit, že mě po tak dlouhé době vidí živou a zdravou. Objala mě kolem krku a začala mi dávat jednu pusu za druhou. Ptala se, kde jsem byla, a líčila mi, kolik slz pro mě vyplakala. Vyprávěla jsem jí celý svůj zážitek do nejmenších detailů. Nechtěla mi věřit, ale jelikož žádné rozumné vysvětlení nenašla, tak jí nic jiného nezbývalo než spokojit se s mým.
Autor: nevidomá Petra Zelenková