V jednom domku na kraji vesnice Doupí žil pětatřicetiletý Bořek. Žil tam o samotě. Z rodiny měl už jen strýce Zbyňka a vzdáleného bratrance Standu. Oba jeho příbuzní, kteří mu zůstali, bydleli sto dvacet kilometrů od vesnice.
Za Bořkovým domem byl travnatý kopec. Bořek na něm dřív rád trávil letní dny, protože z něj je pěkný rozhled na okolní přírodu a celou vesnici.
Když bylo Bořkovi dvacet sedm let, tak se pohádal s Liborem, svým bývalým kamarádem z mládí. Protože ho Libor zradil, Bořek se s ním nejen pohádal, ale navíc mu přebral jeho tehdy sedmnáctiletou holku Adélu.
O půl roku později Libor z neznámých příčin zemřel. Ještě než naposledy vydechl, řekl Bořkovi: „Jen počkej, já se Ti ještě pomstím.“
Bořek byl z jeho smrti zdrcený. Přestože se s Liborem neměli dvakrát rádi, jeho úmrtí ho opravdu ranilo. Nějakou dobu mu zněla Liborova poslední slova v uších, ale myslel si o výhrůžce své. Copak se mu mrtvý může pomstít?
Zhruba po roce se Bořkovi začala lepit smůla na paty.
Nejenže se mu přestalo dařit v práci, ale často přesně o půlnoci za úplňku spatřil z okna na kopci za domem vlkodlaka, který jednou dlouze zavyl na měsíc. Nebylo to však ledajaké vytí. Znělo dlouze, tesklivě a hlasitě, až nahánělo hrůzu.
Zajímavé bylo, že pokaždé buď při táhlém vytí, nebo těsně po jeho odeznění následoval nemilý telefonát, ze kterého se Bořek dozvěděl o úmrtí někoho z rodiny.
První úplňkové noci, kdy Bořek vlkodlaka spatřil a při jeho vytí se ozval telefon, se dozvěděl od plačící babičky, že umřela jeho teta. Bořek byl ze zprávy smutný. Za měsíc, opět při úplňku se dozvěděl, že mu umřel otec.To ho ranilo ještě víc. A takhle to šlo úplněk co úplněk.
Při posledním úplňku mu sdělil strýc Zbyněk, že právě ztratil svou nejmilejší osobu. Zbyněk hned věděl, která bije. Ano, zemřela mu matka.
Tato zpráva ho doopravdy ranila. Nyní mu z rodiny zůstal jen strýc Zbyněk a vzdálený devětačtyřicetiletý bratranec Standa, který mu byl velkou oporou.
„Pane Bože, který z nich to bude?“ myslíval si s obavou.
Noc před úplňkem ho však napadlo něco děsivého. Co se stane, až zůstanu z naší rodiny jen já? Skončím stejně jako ostatní? Ne, to nesmím dopustit! Přišel jsem sice už o své nejmilejší, ale alespoň sebe a strýce s bratránkem zachráním! Bořek byl pevně rozhodnutý vykonat dobrý, avšak velmi nebezpečný čin.
Další noc se rozhodl svůj plán zrealizovat. Připravil si sekyrku, kterou během dne naostřil, a pistoli, která mu zůstala po otci, policistovi.
Stoupl si k otevřenému oknu, ze kterého viděl přímo na kopec. Sekyrku položil na poličku a pistoli si nechal v ruce.
Sotva se na hodinách objevilo 00:00, stál na kopci vlkodlak a otáčel se čenichem k úplňku, na který se chystal zavýt. Než se však stihl otočit k měsíci čelem, z Bořkovy pistole vyšla neomylná, přesně mířená rána, která zasáhla vlkodlaka přesně do boku.
Zvíře sice zavylo, ale to už byla minuta po půlnoci, nebylo to přesně na měsíc a především to bylo vytí ani ne tak děsivé, jako spíš volající o pomoc.
Bořek si oddechl, ale než zavřel okno, všiml si, že vlkodlak, jako by věděl, odkud rána vyšla, se vzchopil a rozeběhl se z kopce přímo k jeho domu. Bořek neváhal. Popadl sekyrku a zarazil ji vlkodlakovi do hlavy.
Zvíře padlo k zemi.
Od té doby se vše vrátilo do dobrých kolejí. Bořka nic netrápilo, a přestože ztratil velkou část rodiny a ještě hodně dlouho se vzpamatovával z úmrtí matky, byl rád, že zachránil alespoň dva své příbuzné.
Byl vlkodlak převtělený Bořkův kamarád Libor, se kterým se v mládí pohádal a který pak zemřel?
Byla to Liborova slibovaná pomsta? Jak mohl Libor vědět, že se po smrti převtělí do zvířecí podoby, ve které se bude moci pomstít bývalému kamarádovi? Co kdyby se stal například obyčejnou vránou? Našel by si i v této podobě způsob jak se Bořkovi pomstít?
Zachránil by Bořek více příbuzných, kdyby vlkodlaka zabil dřív? Odpovědi na tyto otázky se nikdy nedozvíme.
Říjen 2006
Autor: nevidomá Petra Zelenková