OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Petra Zelenková

Rozhovor spisovatelky Ivy Procházkové s Petrou Zelenkovou

Petru jsem zběžně znala už dřív, ale projekt Světýlko, na kterém jsem se tak trošku podílela, mi umožnil sledovat ji z větší blízkosti. Poznala jsem, že je zvídavá, má smysl pro humor, ráda se seznamuje s novými lidmi a psaní ji opravdu baví. Dávala mi číst hotové povídky a povídala si se mnou o těch, které se teprve chystá napsat. Taky se mnou konzultovala seznam osobností, s nimiž by ráda udělala rozhovor. Ten seznam nebyl nikdy hotový, stále k němu připojovala nová a nová jména. Scházely jsme se většinou odpoledne, ona kradla čas přípravě do školy, já svojí vlastní práci a ani jedna jsme toho nelitovaly.

Po tři čtvrtě roce, který jsem v její společnosti strávila, jsem si řekla, že nastal okamžik pravdy. Vhodná chvíle k tomu, aby se z žurnalisty stal interviewovaný. Neboť člověk, který se rád vyptává, musí být připravený pár otázek na oplátku zodpovědět.

Petra se sice trochu kroutila, ale nepovolila jsem: Jen ať pozná na vlastní kůži, jak se její oběti cítí! A tak jako ona byla ve svém vyptávání vždycky nesmlouvavá, ani já jsem ji nešetřila.

 
IVA: Je ti sedmnáct. Připadáš si na svůj věk zkušenější než tvoji vrstevníci?
Petra: Nepřipadám si zkušenější. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale myslím, že jsem tak v průměru.

IVA: O náctiletých se často mluví ve spojení s pubertou. Ta je u každého dospívajícího trochu jiná. Čím se nejvýrazněji projevila u tebe?
Petra: Já nevím, hodně například přemýšlím o tom, jak se k sobě lidi chovají. Zdá se mi, že se chovají dost hrozně.

IVA: Proč si to myslíš?
Petra: Vidím to kolem sebe – tedy nevidím, ale cítím. Jsou bezohlední. I když samozřejmě ne všichni.

IVA: V dětství jsi prodělala nádorové onemocnění. Za to, aby ses vyléčila, jsi zaplatila daň: přišla jsi o zrak. Když o svém osudu přemýšlíš, napadne tě někdy, že ta daň byla moc vysoká? Že za to nestála?
Petra: Byla hodně vysoká, ale vyléčila jsem se. Takže to za to stálo.

IVA: Myslíš, že je něco, co jsi se ztrátou zraku naopak získala?
Petra: Poznala jsem hodně zajímavých lidí. Například Petra Soukenku, který mi pomáhá a dělá to právě proto, že ví, co to znamená být nemocný. Sám si tím prošel. Kdybych nebyla nemocná, tak bych jeho a mnohé další třeba nikdy nepotkala.

IVA: Myslíš si, že naše společnost na nevidomé dostatečně myslí?
Petra: Spousta věcí by se mohla zlepšit. Třeba na mojí cestě do školy vyrostlo najednou lešení, a kdybych byla na ulici sama, bez doprovodu, tak tudy nedokážu projít. Nebo například silnice přímo před školou pro nevidomé nemá zpomalovací pruhy. Řidiči kolem jezdí jako blázni a vůbec je nezajímá, že nemůžeme přejít. Nedalo by to tolik námahy tyhle věci změnit.

IVA: Co veřejné dopravní prostředky? Jsi schopná je samostatně používat?
Petra: V zásadě ano, ale taky je to trochu o nervy. Když stojím na refýži, vždycky se musím snažit dostat k předním dveřím. Nikdy si totiž nejsem jistá, jestli si mě řidič všiml a otevře. Já sama v té rychlosti nenajdu knoflík na otvírání. Kromě toho mám někdy problém, abych zjistila, jaká linka přijíždí.

IVA: To by ti ale měla usnadnit bílá hůl, ne?
Petra: Na bílé holi jsou sice tlačítka – když zmáčknu jedno, oznámí vysílačka řidiči, že nastupuje nevidomý, druhé tlačítko mi má oznámit linku a směr tramvaje, ale právě tahle informace mi většinou přichází se zpožděním, až když řidič zavře dveře, anebo je tak tichá, že jí není v pouličním ruchu vůbec rozumět. Někdy dokonce žádnou odpověď nedostanu, takže se musím ptát lidí kolem sebe. To by se mělo zlepšit.

IVA: Když už mluvíme o těch zlepšeních, řekneš mi, co bys mohla a chtěla zlepšit ty sama na sobě?
Petra: Někdy si dávám závazky, ale po pravdě řečeno, málokdy je dodržím. Asi je to tím, že mám slabou vůli. Dalo by se to třeba trénovat, ale nemám představu, jak. Chtěla bych třeba zhubnout, ale fakt nevím, jak na to. Nějak moc sportovat nemůžu, protože se musím vyhýbat otřesům po operaci hlavy, tancovat bych taky neměla, můžu si tak nanejvýš dělat rozcvičky v pokoji, ale to není žádná zábava. Kromě zhubnutí bych si přála, aby mi líp šla matematika.

IVA: Proč zrovna matematika?
Petra: Protože mi nejde, to dá rozum! A taky proto, že jsem se teď dostala na obchodní školu a ráda bych ji s úspěchem vystudovala. Budu si muset taky zdokonalit znalost Braillova písma a další věci.

IVA: A myslíš, že to zvládneš?
Petra: Řekla jsem si, že musím. To je jedno z mých předsevzetí, které bych opravdu ráda dodržela.

IVA: Řekni mi, co může sedmnáctiletá nevidomá dívka, která má mimochodem moc hezké oči, dělat, aby si nepřipadala handicapovaná?
Petra: Mohla bych se například naučit dobře hrát na piáno, protože k tomu není zrak zapotřebí. Jenže já o sobě vím, že nemám absolutní sluch, na rozdíl od spousty lidí, kteří se nevidomí narodili.

IVA: Ale můžeš si hrát jen tak, prostě proto, že tě to baví.
Petra: Baví mě taky skládat básničky. To dělám odmalička. Nejdřív jsem jenom ráda recitovala. Když mi byly asi čtyři roky, tak si mě rodiče nahráli na kazetu a uměla jsem toho zpaměti  strašnou spoustu. No a později jsem si začala vymýšlet vlastní verše.  Začalo to jako hra. V nemocnici, když už jsem tam ležela dlouho a nudila jsem se, tak jsem všechny kolem sebe otravovala, aby mi říkali slova a já na ně hledala rýmy. Pak jsem z nich dělala básničky a dokud jsem ještě viděla, tak jsem si je psala na papír.

IVA: A kromě básniček píšeš ještě něco jiného?
Petra: Pak přišly na řadu kratší povídky a teď jsem se pustila do něčeho, čemu říkám dívčí  román. Ale možná to bude novela – podle délky.

IVA: Předpokládám, že je to o lásce.
Petra: O první lásce. Hrdinka je sedmnáctiletá a jmenuje se Petra. V něčem je mi podobná, ale já to nejsem. Víc zatím neprozradím.

IVA: Na román už se nebudu vyptávat, ale o rozhovorech bys mi něco mohla říct. Jak tě to vůbec napadlo dělat interview s různými lidmi?
Petra: Jako malá jsem začala sbírat podpisy známých osobností, třeba když jsme byli s rodiči v dIVA: dle, na výstavišti a podobně. Později mě napadlo, že by bylo zajímavý o těch lidech něco vědět, protože podpis sám o sobě nic neznamená. Tak jsem s nimi začala dělat rozhovory. Prostě jsem se ptala na všechno, co mě zajímalo. Nejdřív jsem si to nechávala jenom pro sebe, ale pak jsem si řekla, že by to mohlo zajímat i další lidi a rozhodla jsem se je zveřejňovat.

IVA: Můžeš mi říct kde?
Petra: Nejdřív v našem školním časopise Ježkovy voči. Potom mi Moje 1. noviny vydaly celostránkový rozhovor s kouzelníkem Pavlem Kožíškem a také mi tam vyšel takový úvodní prezentační článek. Kromě toho mám internetové stránky a na nich rozhovor se skupinou Holki, s Lucií Vondráčkovou, s Petrem Novotným, s Michalem Davidem, se členy skupiny Nezmaři a s dalšími známými i méně známými lidmi.

IVA: Jak sis založila internetové stránky?
Petra: Sama bych to určitě nezvládla. Zasloužil se o to Petr Soukenka, který je počítačový expert. A vlastně mi pomáhá se vším, co nějak souvisí s počítačem a internetem.

IVA: Jaký je tvůj vztah k internetu?
Petra: Vzhledem k tomu, že nemůžu číst noviny ani časopisy, vyhledávám si zprávy, co mě zajímají přes internet. Pomáhá mi i v práci pro školu. Když píšu například referáty, vyhledávám si informace a podklady tam.

IVA: Dívky v tvém věku už prožívají své první lásky. Jak je to u tebe? Dovedu si představit, že není jednoduché navázat kontakt, když toho druhého nemůžeš zhodnotit pohledem.
Petra: Řídím se hlavně podle hlasu. Hlas prozradí hodně. Něco mi taky řeknou vidící kamarádky. A když už není jiná možnost a když se nechá, tak si ho trochu ohmatám. Ale vlastně mi tak moc nezáleží na tom, jak vypadá. Jde o vztah.

IVA: Už podruhé během rozhovoru zmiňuješ, že vztahy jsou to, co tě nejvíc zajímá. Ráda si o nich taky čteš?
Petra: V mojí četbě jsou dívčí romány určitě na prvním místě, ale čtu i jiné věci. A taky samozřejmě poslouchám, hlavně na kazetách. Nevyhnula jsem se ani Harry Potterovi.

IVA: Je těžké číst v Braillovu písmu?
Petra: Ze začátku je to těžké jako všechno, co se člověk musí naučit. Mně to trvalo asi rok, než jsem to jakž takž zvládla. Ale chci se ještě hodně zdokonalit.

IVA: Jmenuj mi tři vlastnosti, kterých si u člověka nejvíc vážíš. A myslíš si, že některou z nich máš ty sama?
Petra: Pro mě je důležitá pravdomluvnost, upřímnost a dochvilnost.

IVA: První dvě, to chápu, ale proč zrovna dochvilnost?
Petra: Nerada čekám, nerada ztrácím čas. Myslím, že sama jsem celkem dochvilná. S upřímností a pravdomluvností taky nemám problémy.

IVA: Nedávno jsi byla přijatá na Obchodní školu. Jaké máš představy o budoucnosti?
Petra: Ráda bych zvládla maturitu, ale po pravdě řečeno moc si budoucnost neplánuji. Často už se mi stalo, že jsem dělala plány, na něco jsem se těšila a pak mi udělali čáru přes rozpočet doktoři nebo do toho přišlo něco jiného. Takže dělám to, co mě baví teď.

IVA: Přeju ti, aby tě toho bavilo co nejvíc a děkuji ti za rozhovor!

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist