Rozhovor s Petrem Soukenkovou z 15.3. 2004
Požádala jsem svého známého Petra Soukenku, zaměstnance policie v oboru počítačů, který se angažuje jako dobrovolník a hodně mi pomáhá, jestli by si našel trochu volného času. Rozhodla jsem se s ním totiž udělat rozhovor. Petr přislíbil a sešli jsme se na Bílé Hoře v tiché, klidné restauraci. S Petrem se dobře povídá - rozhovor začal, ani jsme nezpozorovali jak.
Petra: Spousta mladých lidí si myslí, že kdo není slavný, není zajímavý. Je to i tvůj názor, Petře?
Petr: To určitě není.
Petra: Chtěl bys být slavný?
Petr: Nechtěl.
Petra: Proč?
Petr: Nepřipadá mi to vůbec důležité.
Petra: Kdybys byl slavný, myslíš, že by tě to změnilo?
Petr: Myslím, že částečně ano. Vždycky záleží na konkrétním člověku. Když nejsi příliš silná osobnost, tak tě popularita změní. Když jsi osobnost, tak to asi dokážeš regulovat a chováš se jako dřív.
Petra: Proč si myslíš, že je sláva tak přitažlivá?
Petr: To záleží na tom, jaká sláva. Třeba v šoubyznysu je to především o seberealizaci a o penězích. Lidé vlastně tou mediální popularitou ukazují, jak jsou ve své profesi dobří a jak umějí vydělávat. A funguje to, protože když není ten zpěvák vidět, tak nemá kšefty a nemůže se proslavit. Takže je to svým způsobem existenční závislost. Ale pokud máš na mysli třeba slávu odbornou, kdy například vědec přijde na nějaký významný objev, tak to je o něčem jiném. Tam asi velký finanční efekt není, ale je to potvrzení kvality. Odbornosti. To myslím přináší uspokojení, že se ví, jaká je kapacita a že skutečně má ty znalosti a něco dokázal.
Petra: Pryč od slávy. Je ti 35 let, kolik zaměstnání jsi už vystřídal?
Petr: Jen jedno.
Petra: Rozhodl ses pro něj už během studií?
Petr: Studoval jsem vysokou školu…… , což pro moji práci u policie z hlediska odbornosti vlastně nemělo význam. Chci říct, že to dnes nijak nemůžu uplatnit.
Petra: Co ti připadá na tvém životě nejzajímavější? Dá se to vůbec říct?
Petr: To je těžká otázka. Asi děti.
Petra: Kolik jich máš?
Petr: Dvě.
Petra: Předpokládám, že jsou zdravé, ale představ si by byly jakýmkoliv způsobem postižené, myslíš si, že by to představovalo pro tebe jako pro otce problém?
Petr: Myslím, že by to pro mě byl hlavně psychický problém. Žádný rodič se nemůže podle mého názoru vyrovnat s tím, že jeho dítě trpí. Určitě většina z nás není nešťastná z toho, že náš potomek nemá předpoklady být někdy Maradonna nebo třeba Pavel Nedvěd, ale když vidíš, že tvoje dítě má nějakou bolest, že ho něco trápí, že se musí dlouhodobě léčit, tak se s tím jen tak nesmíříš. Myslím, že zase jenom silná osobnost, která má jasno, to dokáže pojmout jako součást života a nestěžovat si.
Petra: Myslíš, že bys přesto dokázal pomáhat nějakému postiženému člověku, jako třeba pomáháš mě, i kdybys měl problémy s vlastními dětmi?
Petr: Abych řekl pravdu, nedokážu to posoudit. Nevím. Myslím si, že ano, ale neumím odhadnout, jestli by mě síla, kterou bych musel vynaložit na péči o své vlastní dítě, nevyčerpala natolik, že bych už nebyl schopen směřovat svou aktivitu někam jinam. Tahle otázka by se musela řešit až ve chvíli kdy bych se v takové situaci ocitl.
Petra: Vím, že ty sám máš zkušenosti s vážnou nemocí, kterou jsi nakonec dokázal překonat. Ovlivnila tahle zkušenost nějak tvůj vztah k druhým?
Petr: V zásadě ne. Je pravda, že mi dala možnost pozorovat chování lidí z mého okolí v poměrně vyhrocených situacích. Někteří reagovali nečekaně, jiní v podstatě tak, jak jsem očekával, ale poznal jsem i řadu nových lidí, jejichž přístup na mě zapůsobil svojí zodpovědností a obětavostí. Spektrum lidských reakcí během mojí nemoci bylo tak široké, že můj vztah k okolí se tím vlastně nijak zvlášť nezměnil.
Petra: Dokázal bys dětem, které postihlo nádorové onemocnění nebo jiná vážná choroba, v něčem poradit?
Petr: Nevím, jestli se dá v takové situaci radit, ale aspoň bych jim dokázal popsat, co jsem prožil já. Ať už jde o fyzické nebo psychické potíže. Otázka je, jestli by odborník, řekněme psycholog, vůbec doporučil takové zkušenosti sdělovat. Dítě prožívá nemoc jinak, mnohdy snadněji než dospělý a asi by bylo zbytečné popisovat nějaké naturalistické momenty, které by ten jednoduchý dětský přístup změnily a zatížily.
Petra: Krátil sis čas v nemocnici hraním počítačových her?
Petr: Nějakou dobu ano, ale pak jsem podlehl stavu, který by se dal popsat jako pasivní rezignace. Měl jsem pocit, že nic nemá smysl něco dělat a o něco se snažit - ani o hraní. Navíc mi bylo opravdu špatně. A tomu ani počítač nemohl odpomoct.
Petra: Počítače se staly náplní tvojí práce. Proč?
Petr: To je jednoduché, jsem technicky založený člověk. Problematika IT je mi blízká.
Petra: Lidem slouží počítače nejrůznějším způsobem. Jak je to u tebe? Používáš svůj domácí počítač stejně jako počítač v práci?
Petr: Ne, je v tom rozdíl. V práci používám počítač profesně, jde víceméně o programátorskou činnost, ale doma si rád zahraju počítačovou hru, poslouchám muziku, zčásti na něm sice taky programuju, ale tvoří to řekněme jenom deset procent manipulace.
Petra: Všeobecně se tvrdí, že hraní počítačových her zvyšuje agresivitu. Myslíš si to taky? Nejsou mezi nimi přece jen rozdíly?
Petr: Rozdíly mezi nimi samozřejmě jsou, ale těch agresivních her je hodně. Jsem si jistý, že násilí, které v nich je, nemůže mít dobrý vliv na psychiku dítěte. Nepřepokládám, že normálního dospělého by to mohlo narušit, ale u dítěte by se střet s násilím v takové hravé formě mohl přenést i do reálného života. Myslím si, že časté hraní takových her ovlivňuje vnímání světa. Nedokážu posoudit, jestli přímo zvyšuje agresivitu, ale mění postoj k realitě. Zkresluje pohled na život. Když ve hře dítě postřílí padesát lidí za vteřinu, nic to neznamená, takže z toho může nabýt dojmu, že život neznamená nic. V reálném světě ale má život svou velkou hodnotu, kterou by v dětské psychice hra mohla setřít.
Petra: Představ si, že by jsi jako každé ráno zapnul počítač, a na obrazovce by se ti objevil mail: Mily Petre, muzes si prat jedno prani a to se ti splni! Prozradíš mi, jaké přání by to bylo?
Petr: Může být jakékoli?
Petra: Může být jakékoli.
Petr: To, co řeknu, se říká často, takže to zní otřepaně. Ale stejně je to nejdůležitější. Přál bych si zdraví pro děti. Všechno ostatní se dá v životě dohnat - peníze, kariéra, všechno. Ale když ti chybí zdraví, tak nemáš ani tu šanci něco zkusit.
Petra: Petře, děkuji za rozhovor a za to, že sis na mě udělal čas!
Autor: nevidomá Petra Zelenková