Loni jsem si k Vánocům moc přála psa, vlčáka fenku. Nedělala jsem si ovšem mnoho nadějí, že by mi ho rodiče mohli koupit, poněvadž vím, co si myslí o psovi v domě bez zahrady. 

Když nastal Štědrý den, nemohla jsem se dočkat večera, přestože jsem pod stromečkem očekávala klasické věci jako například ponožky, nějakou kosmetiku, kazety, CD a podobně. Aby mi den rychleji utekl, pomáhala jsem s přípravou na večer; s tátou jsem ozdobila stromeček, mamince jsem pomohla vyrovnat cukroví na podnos, nakrájet zeleninu, vajíčka a brambory do salátu a obalit kapra. Konečně nastal večer. Po slavnostní večeři jsme se všichni přesunuli do pokoje ke stromku, pod kterým ležela hromada dárků. 
"Tak začni rozdělovat dárky, Petro!" pobídl mě táta. 
Brala jsem balíček po balíčku a vždy jsem ho položila před toho, komu patřil. 
Mému pohledu neušla ani krabice, která byla zastrčená úplně vzadu u stěny. Nebyla zabalená, jen víko měla převázané stuhou, byly do ní udělané díry, pravděpodobně nožem nebo nůžkami, a cosi uvnitř vydávalo podivné zvuky a stále to šťouchalo do víka. Nemohla jsem od té záhadné krabice odtrhnout pohled. Když jsem rozdala všechny dárky, kromě toho u zdi, táta se zeptal: "Tak kdo má letos největší hromádku dárků? A podívejme se, maminka!"
Maminka tomu nechtěla věřit: "Vy jste se snad zbláznili. Za co? Vždyť si to nezasloužím." 
"Ale zasloužíš maminko, zasloužíš", řekla jsem a s úsměvem jsem se na ni otočila."Když máš nejvíc dárků, nechceš začít s rozbalováním?" 
"Až dorozdáš všechny dárky", odpověděla mi. 
"Vždyť už tam nic není!" 
"Ne? Podívej se pořádně!" řekl mi táta.
"Vy máte na mysli tu nezabalenou krabici s dírami? To má být taky dárek?" 
"Samozřejmě. Je přece převázaná stuhou, ne?" řekla maminka.
"To sice je, ale nikde na ní není napsáno, komu patří," namítla jsem. 
"Opravdu ne? Dívala ses pořádně?"
Znovu jsem se sehnula pod stromek, vytáhla ten podivný, nezabalený dárek a objevila nepatrný papírek, který koukal z pod víka krabice. Rozluštila jsem, že je na něm drobným maminčiným písmem napsáno Petra. 
"To je pro mě?" zeptala jsem se nesměle a srdce se mi rozbušilo. 
"Jak vidíš," řekla maminka. 
"Tak kdo začne s rozbalováním?" zeptala jsem se a můj pohled sklouzl nejprve na maminku a potom na tátu. 
"Nechceš začít třeba ty?" 
"Jestli s tím táta bude souhlasit, tak proč ne?" koukla jsem se na tátu, abych zjistila jak se na to tváří. 
"Jen se do toho dej," pobídl mě a jeho vousatá tvář se usmála. 
Ihned jsem se pustila do rozvazování mašle na nezabalené krabici a...
Když jsem odklopila víko, nemusela jsem pro dárek ani sahat do krabice, poněvadž mi vyskočil do klína sám. Bylo to trochu odrostlejší štěně, přesněji fenka - rasa vlčák. 
V tu chvíli jsem měla takovou radost, že mi až vhrkly slzy do očí. Ostatní dárky mě naráz vůbec nezajímaly. Celý zbytek večera jsem si s fenkou hrála. Dala jsem jí jméno Viki a ostatní dárky jsem si rozbalila až druhý den. Myslím, že to byly moje nejhezčí vánoce. 

Prosinec 2005

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist