LUX

Malý Denis byl nepořádný kluk a neuklízel si svoje hračky. Jednou odešel ven a opět je nechal rozházené. Maminka šla toho dne luxovat do jeho pokoje a omylem mu vyluxovala nejmilejší hopík. Když se Denis vrátil, usilovně hledal svou oblíbenou hračku, ale marně.

"Maminko, neviděla jsi můj modrozelený hopík?"

"Ne, Deni, neviděla."

"Nemůžu ho najít. Přitom než jsem šel ven, tak jsem ho tady měl," řekl se slzami v očích.

"Kde jsi ho měl naposledy?"

"No tady někde," řekl a ukázal doprostřed pokoje.

"To je ale špatně Denisku, hračky mají svoje místo, stejně jako ty máš svoji postýlku. Možná ho schoval nějaký skřítek."

Denis byl smutný. Druhý den, když maminka odešla na nákup, vzpomněl si na hladovou příšeru, která jí všechno, co jí přijde do cesty.

"Už vím, kdo má prsty ve zmizení mojí hračky! Určitě mi ji snědla ta ošklivá obluda."

Otevřel skříň, ve které nestvůra přebývala: "Ty ošklivá obludo, proč jsi snědla můj hopík?!"

Než stačil vysavač cokoliv říct, ozval se klíč v zámku. Denis rychle skříň zavřel. Byla to maminka, která si zapomněla tašku. Poněvadž na chodbě zaslechla cvaknutí skříňky, neváhala s otázkou: "Deni? Co jsi hledal ve skříňce?"

"Už jsem přišel na to, kdo má můj hopík, maminko."

Maminka napjatě poslouchala.

"Má ho ta nestvůra, která tady bydlí." Při těch slovech lehce poklepal na dvířka.

"Ale prosím tě, ta polyká jinačí věci než hopiky."

"Ne, ne, já to vim, určitě za jeho zmizení může ona."

"Dobře, podíváme se, ale až se vrátím."

"Platí, mami."

Když znovu odešla, dal se Denis znovu do rozhovoru s vysavačem: "No tak, proč jsi mi vzal moji nejoblíbenější hračku? Proč?"

Lux zahučel: "Jím všechno, co mi přijde do cesty. Nemůžu za to, že jsi lajdák a neuklízíš si v pokojíku."

"A vrátíš mi ho?"

"Vrátím, ale musíš si svoje věci uklízet. Slibuješ?"

"Slibuju."

Nato lux vyplivl modrozelený hopík, jehož barvy už ale nebyly zářivé. Byl celý obalený prachem.

"Tohle že je můj hopik?" začal Denis při pohledu na šedou kouli natahovat.

"Je to on, omyj si ho a budeš mít zase svou hračku."

Chlapec běžel do koupelny, a když z ní vyšel, měl na tváři šťastný úsměv.

"Děkuju."

"Nemáš za co, ale nezapomeň, co si mi slíbil."

"Nezapomenu."

Druhý den, než šel za kamarády ven, uklidil všechny hračky do krabic a poliček, kam patří. Když vešla jeho maminka do pokojíku, nechtěla věřit svým očím.Od té doby byl z Denise pořádný kluk, který nenechával věci ledaskde.

Co z příběhu plyne?

Věty: "Uklízej si svoje hračky. Nenechávej to tu válet..." a podobné, které vám maminka říká, nejsou jen bezvýznamné řeči. Vždyť kvůli šlápnutí na pohozené autíčko se může z prima dne stát den plný slz.

5. května 2010

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist