Nejčastěji se člověk s autorem či autorkou seznámí tak, že si přečte jeho knížku. Já jsem se s paní Chateau potkala v literárním kroužku na škole Jaroslava Ježka. Zaujaly mě její připomínky k mým vlastním literárním pokusům a brzy mě napadlo udělat s ní rozhovor. Bez zdráhání přijala, a protože bylo sychravé počasí, dokonce mě navštívila u mě doma.

Petra:   Chateau je v Čechách neobvyklé jméno. Prozradíte mi, jak jste se k němu dostala a jestli má nějaký význam?
L. Chateau:  Ke svému příjmení jsem přišla sňatkem, manžel je Francouz. Chateau znamená zámek, ve Francii je to příjmení stejně běžné jako pan Zámecký. Avšak když  dostanu nějaký úřední dopis nebo mi někdo píše, tak podle francouzského zvyku je obálka nadepsaná Madame Pascal Chateau. Podle francouzských společenských zvyklostí přijímá žena i křestní  jméno manžela.

Petra:  Nedávno Vám vyšla knížka Barman Rytířem čestné legie. Je to Vaše první?
L.Chateau:  Ano. Je to první knížka. Je to příběh mého prastrýce Rudolfa Slavíka, slavného pařížského barmana. Je to ale také příběh mých rodičů, mého dětství, mých přátel a vzpomínka na dobu, ve které jsme tehdy žili.  

Petra:  Co Vás k ní inspirovalo?
L.Chateau:  Myslela jsem na ni dlouho, ale teprve po smrti tatínka jsem ji začala psát. Myslím, že jeho smrt byla tím rozhodujícím okamžikem. Uvědomila jsem si, jak se všechno pomalu, neodvratně mění a že jsem už asi poslední, kdo může náš česko-francouzský příběh  vyprávět. Psaní mi také pomáhalo překonat tatínkovu smrt.

Petra:  Musela jste pro její napsání dlouho sbírat materiál?
L.Chateau:  Nebylo to lehké najít všechny dopisy, ověřit data, jména, vyhledat ještě žijící svědky příběhu, protože prastrýc Rudolf zemřel před pětadvaceti lety. Bohužel mnoho věcí se ztratilo a mnozí zemřeli. Takže to opravdu nebylo lehké. Obtížné však bylo i jednání s nakladateli. Většina z nich totiž chtěla, abych změnila koncepci knihy, aby v popředí byly recepty na koktejly a knížka aby vlastně byla takovou kuchařkou. Lidský příběh mého prastrýce měl tak říkajíc doprovázet barevné obrázky koktejlů. S tím jsem nesouhlasila. Proto jsem byla velmi šťastná, když jsem se seznámila s panem Jaroslavem Šabatou a paní Marcelou Šabatovou a s jejich nakladatelstvím Doplněk, kde kniha letos vyšla. Knihu jsem nepsala sama. Autorem druhé části, té barmanské, je Alexander Mikšovic, starší pán, dlouholetý šéfbarman z hotelu Alcron. Takže vlastně něco podobného jako můj prastrýc, jenže v české verzi.

Petra:  Má knížka úspěch u čtenářů?
L.Chateau:  Myslím, že ano. Soudím tak podle některých dopisů, které jsem dostala. Dokonce se mi ozvala jedna paní, která byla s mým prastrýcem v Německu v pracovním lágru v roce  čtyřicet dva až čtyřicet tři. Taky jsem se dozvěděla, že se v Domě Legionářů na náměstí I. P. Pavlova bude otevírat bar nazvaný po mém prastrýci Bar Rudolfa Slavíka. Kromě toho ponese jméno Rudolfa Slavíka také jedna hotelová škola.

Petra:  Když píšete, máte raději úplný klid, nebo spíš tichou hudbu?
L.Chateau:  Psaní je samotářská práce, takže mám raději klid, ale to není lehké zařídit, protože mám doma malé štěně a když si sednu k psaní, tak mi hned přijde něco povídat a jeho psí řeč je dost hlasitá.

Petra:  Jakou řečí mluví?
L.Chateau: Řečí černých kokršpanělů.

Petra:  Je spisovatelství Vaše hlavní povolání?
L.Chateau:  Ne. To rozhodně ne. Já se hlavně necítím spisovatelkou, protože si myslím, že jedna knížka, zvláště ta první, spisovatele nedělá. Pracuji v redakci v jednom pražském pedagogickém ústavu, mimo jiné se zabývám publicistikou a občas taky učím.

Petra:  V dětství si každé dítě plánuje, čím bude. Bylo spisovatelství odmala Váš sen?
L.Chateau:  Ne. Chtěla jsem být malířka, také jsem maturovala na výtvarné škole. Ale nějak jsem toho později nechala. Moje starší sestra je ilustrátorka a já měla vždycky pocit, že se jí nemohu vyrovnat. Byla pro mne nedostižným vzorem.

Petra:  Jaké knihy nejraději čtete? Ovlivňuje Vaše čtenářská obliba i Váš způsob psaní?
L.Chateau:  Čtu dost – někdy i mechanicky, zvláště když se jedná o pracovní texty. Ve volných chvílích čtu poezii i prózu. Z českých autorů mám ráda Egona Hostovského a Vladimíra Macuru a básnířku Violu Fischerovou, stejně jako Sylvii Rychterovou. Jestli to má vliv na můj styl psaní, nevím. Literatura mi připadá jako pozoruhodný rozhovor, konverzace, které bych se chtěla trochu zúčastnit. Píšu ráda o lidech  a událostech už skoro, nebo docela  zapomenutých. Publikovala jsem větší či menší portréty o kdysi významných, dnes pozapomenutých osobnostech. V poslední době jsem psala o psychoanalytičkách Marii Bonapartové a Sabině Spielreinové, připravuji portrét Kiki z Montparnassu, kdysi jsem uveřejnila portrét fotografky a novinářky  Lee Müllerové, ale i o naší slavné a dnes už skoro zapomenuté paní Haně Podolské a jejím módním salonu.

Petra: Pustila jste se někdy do úplně vymyšleného příběhu?
L.Chateau: Ne. Ráda se zabývám něčím reálným, skutečnou postavou, skutečným  osudem.

Petra:  Pamatujete si na Vaši prvotinu – třeba i malý článeček – a  kolik let Vám tehdy bylo?
L.Chateau:  Samozřejmě, že pamatuji. Bylo mi asi šestnáct a byla to taková zamilovaná, exaltovaná básnička. Dodnes ji mám schovanou. Vyšla v časopise Květy a místo jména tam bylo napsáno studentka střední školy, 16 let. Mrzelo mě to, ale na druhé straně jsem byla ráda, protože se mi alespoň nikdo nesmál a maminka mi nedala pohlavek s tím, že se mám raději učit matiku a nemyslet na blbosti. Publikovat vlastní články a drobné překlady jsem začala až po roce 1989, až po politické změně.

Petra:  Vedete na škole Jaroslava Ježka literární kroužek. Jak jste se k tomu dostala a co vám to přináší?
L.Chateau:  V minulém školním roce jsem literární kroužek vedla a letos  bych v té práci ráda pokračovala, ale zatím se neví, jestli bude dost dětí, abychom mohli začít. Svět nevidomých jsem poznala s maminkou, která několik let měla jen zbytky zraku. Předčítala jsem jí knížky, vybírala programy v rádiu a v průběhu času jsem si uvědomovala, jak důležité je mluvené a slyšené slovo pro nevidomé. Co všechno dovedou ze slov, z  hlasu, z tónu poznat. Maminka ale zemřela a já jsem si řekla, že mnohé z toho, co jsem vedle ní pochopila a co jsem se  naučila, bych mohla předat dál.  Myslím si, a zkušenost ze školy pro nevidomé mi to potvrdila, že nevidomé děti jsou přístupnější všem duchovním věcem. Je to fascinující zkušenost a obrovská radost přečíst nevidomému dítěti jeho vlastní básničku a poslouchat s dětmi texty, které sami napsaly.

Petra:  Co si myslíte o současné české literatuře?
L.Chateau:  Zdá se mi, že v poslední době česká literatura příliš podléhá reklamě, jakési tržní logice. Taky mám dojem, že vymizela sympatická duchaplná kritika, a někdy mě překvapuje a mrzí, kdo všechno je považován za reprezentanty české literatury. Touha po tržním úspěchu a po polapení čtenáře je u některých současných autorů až příliš zjevná, skoro  primární. Já si nemyslím, že pro literaturu platí čím víc toho prodám, tím jsem lepší anebo čím víc investuji, tím víc musím získat. Kolik krásných básní a sonetů bylo napsáno na ubrousku v kavárně! Myslím, že literatura se trhu vymyká a že se na to v dnešní době moc nebere zřetel. Samozřejmě to neplatí o všech autorech, rozhodně ne o těch, které jsem jmenovala. Abych se vrátila k Francii – Francouzi svou literaturu a svoje autory podporují, doma i za hranicemi.

Petra:  Kdo je Váš nejoblíbenější český autor? A jaká kniha se Vám v poslední době nejvíc líbila?
L.Chateau: Jak jsem už jsem říkala, tak  Egona Hostovského, Vladimíra Macuru a básnířky Sylvii Richterovou a  Violu Fischerovou, ale také a možná nejvíce,  básníka Jiřího Ortena.  Velmi se mi líbila kniha Místa hodná paměti autorů Jaroslava Bárty a Petra Čorneje. Je to fotografická publikace zapomenutých, polozapomenutých a opomíjených míst v Čechách a na Moravě; taková připomínka minulosti a současnosti zároveň.

Petra:  Vzpomenete si, ve kterém období svého života jste nejvíc četla a jaký žánr?
L.Chateau:  Nejvíc jsem četla tak mezi patnáctým a dvacátým rokem. Ve třinácti, čtrnácti, patnácti jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku, od školní četby Jak se kalila ocel a Timur a jeho parta  přes detektivky, romány, až po Hraběte Monte Christa, Jih proti Severu a Čapkovy povídky. Měla jsem ráda všelijaké autobiografické příběhy, zprostředkovaná svědectví, povídky, rodinné ságy. No a ještě později – samozřejmě – literaturu  režimem zakázanou. Už jen její shánění a předávání bylo větší nebo menší dobrodružství. Kniha pak měla obrovskou cenu a šla z ruky do ruky.

Petra:  Dneska je situace jiná. Domníváte se, že dnešní mládež čte dostatečně?
L.Chateau:  Ne, nečte. Čte málo.

Petra  Proč?
L.Chateau:  Myslím, že dnešní mladí lidé nejsou k četbě vedeni. Četba už není brána ani jako vážná činnost nebo dokonce práce, ani jako skutečná zábava. Dřív se říkalo: Neruš maminku, čte. Nebo v opačném případě: Nečti už zase, a dělej něco. Obojí ukazuje dřívější vztah ke knize a její neustálou přítomnost. Zájem o ni. Dnes to zmizelo. Jak v rodinách, tak ve společnosti. Je například velice málo literárních pořadů. Knížky nahradilo video, televize, počítač. Doufám, že je to jen přechodné období.

Petra:  Co podle Vás četba lidem dává, co žádné jiné médium nemůže nahradit?
L.Chateau:  Překonání osamělosti v sobě samém, uvolnění, rozvoj představivosti.

Petra:  Jaký je Váš vztah k francouzské literatuře – čím je Vám blízká?
L.Chateau:  Spíš bych odpověděla, čím jsou mi blízcí někteří francouzští autoři. Například Albert Camus svými myšlenkami o absurdnosti světa a lidském údělu v něm. Jsou mi blízké také jeho úvahy o ustavičně marně vynakládané energii. Jacques Prévert svými veršovaným příběhy, dramaty, humorem. Marguerite Durasová svým obrovským zaujetím, schopností proniknout do hloubky, psát tzv. bez obalu, sebezničujícím způsobem. Jmenovala jsem jen namátkou autory, které mám ráda a jsou známí i z českých překladů.

Petra:  Pobýváte často ve Francii. Myslíte si, že jsou velké rozdíly mezi českou a francouzskou mládeží?
L.Chateau:  Myslím, že Francie je jednou z posledních zemí, kde se holky a kluci balej na knížky. Prostě uděláš na kluka dojem tím, co čteš, jaké máš oblíbené autory. Mladí lidé se scházejí v literárních kavárnách, diskutují, literární pořady bývají dlouho dopředu vyprodány. Učebnice francouzštiny jsou tomu taky přizpůsobené.  Skládají se často z knižních ukázek, úryvků, citátů slavných autorů a výchova k literatuře prolíná celý vzdělávací proces. Objevuje se i v matematice, ve fyzice… prakticky není předmět, který by nebyl dotčen literaturou.

Petra:  Představte si, že máte příšerně nudnou knihu o dvou tisících stránkách a moc se Vám do její četby nechce. Když ji však otevřete, hned na první stránce spatříte nápis ze zlatých písmen: Kdo tuto knihu dočte až do konce, splní se mu největší přání jeho života. Jaké by to bylo ve Vašem případě a byla byste schopna kvůli němu tu nudnou knihu přečíst?
L.Chateau:  Určitě. Třeba i několikrát po sobě. Největší přání Ti neřeknu, ale řeknu Ti jedno z mých největších a sice, aby naše česko-francouzská rodina žila konečně pohromadě. Byla bych nejraději, kdyby to bylo v Praze, v Dejvicích, kde jsem se narodila, prožila dětství a kde zase bydlím. To je jedno z mých velkých přání. Jakmile zjistíš, že taková knížka, o jaké mluvíš, vyšla, řekni mi, kde je k sehnání, a já pro ni poběžím třeba o půlnoci!

Petra: Budu na to dávat pozor. Děkuju za rozhovor.

Praha, 14. října 2004

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist