Jedna holčička, jmenovala se Laďka a měla dvě kamarádky Lenku a Ivu. Všechny tři si rády hrávaly s panenkami; měly pro ně nádobíčko, nábyteček a šatičky. Na dvorek si nosily veliké krabici a stavěly v nich byty pro své panenky. Tatínek dal Laďce křesílko pro panenku k jejím šestým narozeninám. „ Myslím, že z něj budeš mít radost“, řekl jí tehdy; sám jí ho totiž kdysi vyřezal, bylo mu tehdy moc smutno, byl sám a pracoval v dolech, vzpomínal na svoji holčičku a vyřezal pro ni právě toto křesílko. Všem se dárek moc líbil; holčičky si s ním hrály pokaždé, když se sešly.

Když Laďka vyrostla, neměla na hraní čas a křesílko odložila. A potom, po mnoha letech, si s křesílkem hrála zase její holčička, ale i ona vyrostla a také křesílko odložila. Jednou při úklidu Laďka našla svoje dřevěné křesílko, se kterým si kdysi tolik hrávala; bylo vidět, že už ho čas poznamenal, ale stále drželo pohromadě, bylo celé, nic nechybělo. Laďka si křesílko schovala na památku – je už velká, už si nehraje, ale vede u nás literární kroužek, kam chodím i já.

Tuto příhodu jsem vypravovala jedné paní, která se jmenuje Iva a najednou jsme s úžasem zjistily, že Iva je bývalá kamarádka Laďky, a tak Laďka našla nejen křesílko, ale i ztracenou kamarádku; na literární kroužek jsem jí totiž přinesla pozdrav a Ivino telefonní číslo. Myslí, že v životě jsou náhody strašně důležité. A byla to vůbec náhoda, že my tři jsme se sešly?

Duben 2005

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist