KANEC

Je mi osmnáct. Když skončila škola a začaly prázdniny, domluvil jsem
se se svým spolužákem Lukášem, že vyrazíme do přírody. Oba rádi lezeme po horách, takže bylo jasné, kde bude náš cíl.
Když se o našem plánovaném výletě dozvěděl můj pětiletej brácha, začal
bejt otravnej a mě nezbylo nic jinýho, než ho vzít sebou, ačkoliv mi
bylo jasný, že Lukáš nadšenej nebude.
V den odjezdu jsme se sešli s krosnama na zádech na nádraží.
V zavazadlech jsme měli všechno potřebné k táboření a taky věci na převlečení, kdyby pršelo. Já nesl stan, Lukáš měl mapu a kompas.
Nasedli jsme do vlaku a vyrazili. Hned kousek za Prahou začal brácha otravovat; cesta ho nebavila. Lukáš, kterej je jedináček, znervózněl.
"To jsi ho fakt musel brát? S nim ten výlet bude o ničem."
"To mluvíš jako o mě?" ozval se Matěj.
"Neee, o svatym Dindy."
"Aha." řekl a dál se unuděně koukal z okna.
„Lukáš se ke mě naklonil: "Von mi to zbaštil?"
„Ten zbaští všechno, jenom když mu nikdo nenadává a nikdo mu nic
nevyčítá nebo na něj něco nesvádí."
Cesta celkem utíkala, ani jsme se s Lukášem nenadáli a přiblížila se
naše konečná.
Když jsme vystoupili, zeptal se Matěj: "Kam teď?"
Ukázali jsme na kopec, kterej se před náma tyčil.
"Vy jste se zbláznili,kluci! Takovej kopec nezvládnu."
"To máš docela smůlu, budeš muset."
Začal natahovat.
"Brácho,nech toho! Chtěl jsi jet se mnou, tak si nestěžuj!"
"A nemohli bysme ten kopec obejít?"
"No to nemohli, my rádi lezeme skalách. Jestli jsi chtěl chodit po
rovině, tak jsi měl běhat po sídlišti."
"Kluci, proč jste na mě hnusný?" rozbrečel se.
Bylo nám jasný, že tenhle výlet o horolezectví nebude.
Místo strmě do kopce jsme šli turistickou pěšinkou, která končila na
paloučku uprostřed lesa.
Přestože cesta by průměrnému důchodci trvala dvacet minut, my ji šli hodinu.
Každou chvilku byl nějakej problém: "Kluci já mám žízeň."
Po pár minutách: "Mně je strašný horko."
Zanedlouho: "Zpomalte, já už nemůžu."
A podobně.
Konečně jsme byli na místě.
Ačkoliv to byl plácek v lese, nebylo na něm stanování zakázaný.
Kamarád tu už několikrát viděl stan a navíc tam bylo i ohniště.
Poněvadž jsme dorazili na plánované místo, už když se stmívalo,
rozbili jsme stan, něco malého snědli a chystali se na kutě.
Lukáš se myslím těšil, že konečně bude ticho, ale ani noc jsme neměli klidnou.
"Potřebuju čurat. Mám žízeň. Štípou mě komáři. Je mi zima-" byly noční problémy.
Chvilku po půlnoci se mi podařilo usnout, bratr konečně taky odpadl.
V asi půl pátý nás vyděšeně vzbudil: "Kluci, kluci, já se bojim, co to
je?"
Zvenčí se ozývalo hlasitý dupání a funění.
"Spi, strašpytle, to je ježek."
"Brácho, to neni ježek, ježka jsem slyšel jednou na chatě."
Zvuk sílil, přibližoval se, a to dost rychle.
Lukáš stále zařezával.
Matěj se začal soukat ze spacáku.
"Kam lezeš!"
"Jdu se podívat, co to je."
"Hlavně zapni stan, ať sem nenalezou mravenci." zabručel Lukáš, který
se zrovna probudil.
Sotva Matěj vystrčil hlavu, začal křičet jako na lesy: "Kluci, KANEC!!!"
V tu chvíli jsme se ze spacáků dostali bleskovou rychlostí.
Vyběhli jsme ven a vyšplhali se na nejbližší stromy.
"Já tam nevylezu," křičel Matěj, protože větev na chycení byla moc vysoko.
"Dej mi ruku, rychle!" řekl jsem a vytáhnul ho nahoru.
Bylo to o chlup. Sotva jsem ho vyzvedl do výšky, kňour narazil do
kmenu jedle, která nám poskytla útočiště. Byl to výstavní kančí kousek - i z výšky jsme viděli jeho obří tesáky.
"Matýsku, dobrý?"
"Jo brácho, děkuju ti."
"To mi ti děkujem. Nebejt tebe, byli bysme možná všichni mrtví," řekl
Lukáš a já se od tý doby k bráchovi choval jako k zachránci a ne jako
k problémovýmu sourozenci, kterej představuje jenom obtíže. Nakonec to byl docela fajn výlet.

20.březen 2009

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist