Rodina jejíž členy je; mladý pan Tomáš Mladý, mladá paní Saša Mladá a jejich pětiletý syn Luboš Mladý, žije šťastně a spokojeně v domku s velkou zahradou, na které je jezírko na koupání. Manželé mají spoustu známých a ani jejich synek Luboš si nemůže stěžovat na nedostatek kamarádů. Lubošův tatínek je strojař a velký kutil. Jeho maminka je sekretářka. Luboš bývá často doma sám s tatínkem, který povětšinou sestrojuje nějaký stroj nebo něco vyrábí ve své dílně. Luboš mu rád pomáhá. Jednoho dne dostal Tomáš báječný nápad.

„Vyrobím Lubošovi kamaráda, který ho nikdy nezradí. Rozhodl se a ihned si začal plánovat, jaké vlastnosti, schopnosti a dovednosti by měl mít. Také přemýšlel, jak by měl vypadat.

Když si vytyčil cíle, vzal si brašnu s nářadím a šel do dílny, kde se pustil do práce.

Nemusel se obávat, že ho Luboš přistihne při výrobě překvapení pro něj, jelikož Luboš byl zapálený do fotbalu, který hrál s kluky na nedalekém hřišti.

Tomáš si každý krok výroby dlouze promýšlel a pečlivě zvažoval všechna pro i proti.

Nakonec sestrojil robota, který byl o něco málo menší, než Luboš.

Když ho Luboš uviděl, byla jeho reakce následující: „Děkujůůůů!“

Zvolal to s rozzářenýma očima, čímž dal tátovi najevo, jakou radost mu udělal.

Poté se zvědavě zeptal: „Jak se jmenuje?“

„Zvykne si na jakékoliv jméno, ale říkej mu pořád stejně, nebo z toho bude popletený.“

Luboš dal robotovi jméno Pleko.

 

Druhý den přišli za Lubošem jeho kamarádi a ptali se ho, jestli půjde ven.

„Rád, kluci, počkejte chvíli,“ houkl na ně z okna.

„Pleko, jdeme ven!“ oznámil robotovi.

„Hurááá!“ řekl robot vesele a žárovky, které měl na obou stranách hlavy, zablikaly. Luboš si nazul kopačky, popadl míč a byli připraveni k odchodu. Když si robot všiml, že má Luboš v ruce kopací míč, zaradoval se: „Jéé, supr, fotbálek!“

„Ty umíš hrát fotbal?“ zeptal se Luboš nevěřícně.

„Jasně,“ odpověděl usmívající se robot.

„To je skvělý!“ řekl Luboš nadšeně.

Když vyšli ven, zůstali Lubošovi kamarádi stát s otevřenou pusou.

„Kdo to je?“ ptali se užasle.

„To je můj nový kamarád. Jmenuje se Pleko,“ představil Luboš svého plechovo-kovového kamaráda.

„Pleko, umíš hrát fotbal?“ zeptal se jeden z kluků.

„Jasně. Pleko umí hrát fotbal a hraje ho moc rád,“ odpověděl robot svým robotským hlasem.

„Fajn, tak jdeme na hřiště!“ ohlásil odchod David, další z chlapců.

Když dorazili na hřiště, utvořili dvě skupiny a rozdělili si hráčské pozice.

Jeden tým tvořili: Ondra, Patrik, Dušan, Martin, Erik, Adam, Šimon, Čeněk, Luboš a Pleko a ve druhém týmu byli: Hugo, Pavel, Jirka, Honza, Rosťa, Vašek, Denis, Richard, Robin a Michal.

Luboš byl brankář, zatímco Pleko, Ondra, Martin, Erik a Patrik byli útočníci. Ostatní členové prvního družstva byli v obraně. V druhém družstvu byli hráčské pozice rozděleny následovně: brankář byl Pavel, mezi útočníky patřil Jirka, Hugo, Michal, Honza a Denis. Ostatní kluci měli funkci obranářů. Fotbalový děj byl velice napínavý.

„Přihraj!“ volal Michal na Huga.

„Co děláš, ty vole!“ řval Denis na Jirku, který dal vlastní gól.

„Ty snad nejseš normální!“ ječel Richard přes celé hřiště na Rosťu, který nahrál soupeřovi.

V druhém družstvu byla vidět promyšlená taktika a výborná spolupráce všech členů týmu.

„Martine, nahraj,“ řekl Ondra, který stál poblíž.

Martin přesnou přihrávkou přenechal mičudu Ondrovi. Ten okamžitě nahrál Patrikovi, který placírkou dorazil míč do prázdného rohu branky.

„Skvělý, Patriku. Jsi jednička!“ volalo družstvo, do kterého Patrik patřil.

Ale to už se zase všichni snažili ukořistit kulatý nesmysl a dostat ho do soupeřovy branky.

Vtom se dostal míč k Plekovi.

„Pleko, honem! Ukaž jim, co v tobě je!“ křičel Luboš.

Pleko neváhal ani chviličku. Chytil míč do svých kovových rukou a namířil si to vpřed. Přímo k soupeřově brance. Kluci jen stáli a nevěřícně na něj koukali.

I brankář Pavel měl z rychle se blížícího Pleka strach, a proto se vůbec nesnažil mu čímkoliv zabránit vsunout míč do brány. Naopak, ještě se mu raději uhnul.

Pleko jen projevil vděčnost.

„Díky!“ zavolal na brankáře a položil míč za brankovou čáru.

Pak začal vesele volat: „Pleko dal gól, Pleko dal gól!“

Když kluci dohráli, bylo skóre 5:1 pro družstvo ve kterém hrál Luboš s Plekem.

Cestou domů Luboš vysvětlil Plekovi, že fotbal se hraje nohama, ne rukama.

Na Plekově obličeji se objevil smutný výraz a po jeho plechových tvářích se začaly kutálet maličké kovové kuličky. Když si toho Luboš všiml, pochopil, že to jsou slzy. Ano, Pleko brečel.

„Pleko, nebreč, nebo se rozbrečím taky,“ řekl Luboš.

„Pleko je k ničemu, všechno zkazil,“ řekl robot ubrečeným hlasem.

„Ale ne. Kluci byli překvapení z tvého stylu hry. Teď už víš, jak se to správně hraje, a příště budeš jednička, konec konců to jsi byl i dnes,“ uklidnil ho Luboš.

„Děkuju,“ řekl robot a usmál se.

Druhý den, když přišli kluci pro Luboše a pro Pleka, domluvili se s nimi, že půjdou na zahradu, kde budou hrát na honěnou. Luboš vysvětlil Plekovi pravidla hry a Pleko prosil, aby mohl honit.

„Určitě můžeš,“ řekl Luboš a ostatní se k němu přidali: „Proč ne!“

Když začala hra, Pleko se dal do pronásledování Pavla. Po chvíli se zaměřil na Jirku.

Nakonec chytil Huga. Všichni kluci se v roli honiče vystřídali.

Když honil Honza, spadl Michal do jezírka. Pleko neváhal ani chvilku, stiskl červené tlačítko, které měl na těle, a z ruky mu vystřelil dlouhý pevný provaz, kterého se Michal chytil, a Pleko ho vytáhl.

„Díky Pleko,“ řekl mu udýchaně. Pak se kluci rozběhli každý jiným směrem a Luboš s Plekem vzali Michala k nim domů, aby uschl.

Dalšího dne bylo krásně. Sluníčko svítilo a občas foukl osvěžující vánek. Luboš navrhl klukům, že by se mohli všichni jít vykoupat na zahradu do jezírka.

„No jasně, skvělej nápad,“ souhlasili.

“Jo, ono to vlastně nepůjde,“ uvědomil si náhle Luboš.

„Proč?“ nechápali kluci v čem je problém.

„A co Pleko? Ten do vody nemůže!“ upozornil Luboš kamarády.

„A jo, co teď?“ ptali se a koukali jeden na druhého.

„Už to mám!“ vykřikl náhle Erik.

„Tak povídej. Cos vymyslel?“ naléhali ostatní.

„Řeknu vám to až na místě.“

„Dobrá, tak jdeme,“ zavelel Luboš.

Když přišli k jezírku, řekl Erik: „Počkejte chvíli,“ a odběhl. Zanedlouho se vrátil a v ruce držel barevný nafukovací míč. Poté, co se všichni svlékli do slipů a vlezli do jezírka s osvěžující vodou, prozradil Erik svůj nápad: „Pleko bude na břehu a bude si s námi házet.“

Všichni souhlasili.

Pleko odpaloval míč všemožnými způsoby. Když se kluci v jezírku dost vyřádili a oblékli se, napadlo je, že by se na Lubošově zahradě dobře hrálo na schovávanou.

„Proč ne?“ řekl Luboš a opět Plekovi vysvětlil pravidla.

Pleko řekl, že by rád hledal jako první. Kluci souhlasili. Robot si tedy stoupl k určené pikole a začal počítat. Kluci se rozprchli. Po chvíli se Pleko vydal na cestu po zahradě. Když jeho čip někoho zaregistroval, začaly mu červeno-žlutě blikat kontrolky, které měl na uších. Prvního našel Martina, který byl za hustým keřem. Druhého vypátral Honzu, který seděl na stromě v domnění, že ho robot ve výšce nepostřehne. Třetím objeveným byl Luboš, který se ukrýval v dřevěné kůlně. Postupně robot objevil i ostatní hochy. Po několika kolech schovávané byli všichni unaveni, a tak se rozhodli, že si půjdou odpočinout. I Pleko nápad uvítal. A tak to od onoho dne chodilo vždycky, když za Lubošem přišli kamarádi. Dohodli se na hře, vysvětlili Plekovi pravidla a hra mohla začít. Často ke svým hrám využívali zahradu Lubošova a Plekova domku. Přestože má Luboš hodně kamarádů, je tatínkovi moc vděčný za výrobu kovovo-plechového kamaráda Pleka, který mu pomáhá, chrání ho a nikdy ho nezradí.

Únor 2007

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist