OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Jsem jiný...

Jmenuji se Tomáš, je mi osmadvacet a nemám levou ruku. Je to pro mě o to horší, že jsem býval levák.

O ruku jsem přišel, když mi bylo osm, při autonehodě. V té době jsem si jako kluk říkal, že nikdy nenajdu partnerku pro svůj život. Myslel jsem si, každá holka na mě bude koukat jako na mrzáka. Která by se mohla zamilovat do invalidy?

Až na tuhle děsnou myšlenku jsem se se svým osudem vyrovnal dobře. Občas mě sice zamrzí, že se mi někteří z okolí posmívají, ale to se dá překousnout.

Na druhou stranu musím přiznat, že jsem díky tomuto handicapu poznal hodně prima lidí.

Když mi bylo osmnáct, řekl jsem si, že by bylo načase si najít přítelkyni. A také jsem dostal příležitost. Moje kamarádka Daniela mě pozvala na svoji narozeninovou oslavu. „Vždyť tam nebudu nikoho znát,“ namítal jsem.

„To nevadí, seznámím Tě. Všechno jsou to fajn lidi, budete si rozumět, uvidíš. Bylo by mi líto, kdybys nepřišel,“ žadonila.

„No dobrá,“ přislíbil jsem, protože jsem jí chtěl udělat radost – byli jsme skutečně dobří kamarádi.

Když jsem přišel na oslavu, bylo tam už plno hostů. Sotva jsem vstoupil do dveří, skupinky bavících se lidí náhle umlkly. Všechny pohledy směřovaly k mé osobě. Zaslechl jsem pouze tichý šepot. Zřejmě si říkali: „Hele, von nemá ruku! Chudák, co?“

To mě už běžela Daniela přivítat a volala přitom: „Ráda bych vám představila svého nejlepšího kamaráda Tomáše. Přijměte ho mezi sebe, prosím, a bavte se dál, párty pokračuje!“

Stoupl jsem si k jedné skupince, kterou tvořilo pět kluků plusmínus v mém věku. Okamžitě jak si mě všimli, začali se se mnou bavit jako se starým kamarádem. Jmenovali se Petr, Honza, Richard, Roman a Olda.

Jak jsme se tak bavili, povídá mi Olda: „Co holky? Máš ňákou?“

Styděl jsem se přiznat, že jsem ještě žádnou neměl a tudíž jsem stále panic. Ale co mi zbývalo? Nerad někomu lžu, pokud k tomu nemám opravdu vážné důvody. Musel jsem s pravdou ven.

„Zatím ne. Asi jsem ještě nepotkal tu pravou,“ odpověděl jsem.

„Jak nepotkal tu pravou? Já chodil už se dvěma a taky to nebyly ty pravý. Ale nějakým způsobem mě zaujaly, zabouch jsem se do nich a to, že s první jsem se rozešel po dvou letech a s druhou po čtyřech, už je jiná věc.

„Já teď mám buchtu, se kterou to táhnu už sedmej rok a pořád jsme šťastní,“ vložil se do debaty Richard se svým životním příběhem.

„Richarde, mlč! Na tvoje love story tu není nikdo zvědavej,“ řekl mu Petr a obrátil se ke mně: „Je pravda, že by sis měl nějakou partnerku najít. Vypadáš jako prima kluk, zasloužil by sis mít někoho, kdo tě bude mít rád…“ řekl mi milým klidným hlasem, nadechl se a bylo vidět, že chtěl ještě pokračovat. To už ho ale Richard držel pod krkem, bušil do něj pěstí a řval: „Tak já mám bejt zticha, jo? A kdo si myslíš, že je zvědavej na tvoje rady?!?!?!“

Bylo mi Petra líto. Oproti Richardovi, což byl pěkný drsňák, nebo si na něj alespoň hrál, byl totiž sympatický a milý. Richard se mi nezamlouval už svým vystupováním a vyjadřováním.

Chtěl jsem se Petra zastat, ale nechtěl jsem od Richarda také jednu schytat. Ostatní kluci z party stáli na Petrově straně a začali ho bránit. Strhla se velká rvačka. Nechtěl jsem v očích Petra vypadat jako srab, ale v tuhle chvíli jsem uznal za nejrozumnější zmizet mezi ostatními hosty.

Když si Daniela povšimla té mely, šla chlapce uklidnit. Stejně jako já nesnášela rvačky a pohled na krev.

Když pomohla Petrovi na nohy, řekla Richardovi, ať okamžitě odejde, že na své oslavě rváče nestrpí. Richard se ještě jednou zlostně podíval na Petra, potom tímto pohledem zabrousil i na mě a odešel.

Opět jsem se vrátil k Petrovi, který měl spoustu boulí i modřin, a aby toho nebylo málo, měl přeražené žebro.

„Sorry, Petře, zachoval jsem se jako srab. Měl jsem Ti pomoct a ne odejít a nechat Tě v tom. Je mi to trapné, cítím se jako zbabělec a co víc, jsem zbabělec.“

„Blázníš? Udělal jsi to nejlepší, cos mohl. Představ si, že bys skončil jako já. S tímhle bláznem si není radno nic začínat, je to magor, omlouvám se, obvykle takhle nemluvím, ale o něm se jinak mluvit nedá,“ řekl mi kliďas Petr.

„Ale ty ses mě zastal a já…? Já jsem Tě v tom nechal,“ cítil jsem stále svoji vinu.

„Hele Tomáši,…“ chtěl mi Petr něco říct.

Nenechal jsem ho dokončit větu: „Dobrá, dobrá, už se k tomu nebudu vracet,“ řekl jsem. Stále mi však něco říkalo, že jsem Petrovi něco dlužný, něco hodně. Nešlo však jen o to, že bych mu byl dlužníkem, ale v jeho blízkosti mi bylo fajn. Měl jsem chuť udělat pro něj něco, co mu udělá radost, čím ho potěším.

„Zavolám Ti záchranku,“ řekl jsem.

„To budeš hodnej.“

Zavolal jsem mu sanitku a řekl mu, že pojedu s ním. Bylo vidět, že by byl za můj doprovod vděčný, ale nechtěl mi přidělávat starosti.

„Blázníš? Přišel jsi přece kvůli Daniele a ne kvůli mně. Daniela by byla zklamaná, kdybys z její oslavy odešel. Zůstaň tu a bav se s ostatními,“ řekl. „Určitě tu najdeš nějakou holku, která se ti bude líbit a ty jí také. Podívej, třeba támhle máš skupinku samých krásek.“

Bylo mi jasné, že většina mých vrstevníků by byla nadšením bez sebe, mně však nic neříkaly. Zašel jsem tedy za Danielou a řekl jí, že pokud by jí to nevadilo, jel bych s Petrem do nemocnice.

Řekla mi: „Budeš tu chybět, ale jsi hodný. Jsem ráda, že si tak rozumíte.“

Když přijela záchranka, rozloučili jsme se s ostatními a sanitka s námi vyrazila směrem k nedaleké nemocnici.

Čím jsem byl s Petrem déle, tím mi byl sympatičtější a tím víc jsem si přál být mu stále na blízku.

Tento den byl pro mě velkým dnem. Zjistil jsem totiž něco, co naprosto změnilo celý můj život, který mám ještě před sebou: 

JSEM JINÝ, JSEM GAY

Když jsme dorazili na místo, šel Petr na rentgen, kde mu zjistili jedno přeražené žebro a zlomený jeden z krčních obratlů.

Když se na rentgenové snímky podíval doktor svým odborným okem, řekl Petrovi: „Aby to srostlo, musí vaše tělo být v naprostém klidu. Budeme si Vás tu muset nechat.“

Když jsem to slyšel, zaleskly se mi v očích slzy. Bylo mi ho opravdu líto.

„A jak dlouho myslíte, že to bude srůstat, pane doktore?“ zeptal jsem se s nadějí, že to nebude zas až tak dlouho.

Doktor mi řekl, že srůstat to bude dlouho, ale domů ho pustí tak za měsíc.

Poplácal jsem Petra po rameni

„Moc mě mrzí, že jsi takhle dopadl jen proto, že jsi bránil kamaráda. Měj se, budu tě pravidelně chodit navštěvovat, a když budeš něco potřebovat, stačí říct, rád ti to přinesu,“ řekl jsem a chystal se k odchodu.

Než jsem však stačil vzít za kliku pokoje, Petr mě požádal, jestli bych mu nemohl přivézt nějakou dobrodružnou knížku, jinak se prý v nemocnici unudí. S radostí jsem mu to slíbil.

„Tomáši!“ zavolal na mě, když už jsem byl ve dveřích. Po tvářích se mi koulely slzy. Je to hrozný pocit, vědět, že někdo, koho máte rád a chcete mu být nablízku, skončil v nemocnici vlastně kvůli vám.

„Ano?“ řekl jsem a otočil jsem se k němu.

„Rád bych Tě o něco poprosil. Nesnaž se Richardovi oplatit to, co udělal on mě. Mohl bys skončit daleko hůř než já,“ řekl Petr.

„Každé tvé přání je mi rozkazem,“ přislíbil jsem a hezky jsem se na něj podíval.

„Díky,“ řekl s milým úsměvem, ze kterého jsem vyčetl: Jsem rád, že jsem potkal tak fajn kamaráda.

Než však vyslovil poslední slovo té věty, bylo na jeho ústech vidět malé zaváhání. Jako by chtěl říct něco jiného, pomyslel jsem si.

Poté jsme si naposledy řekli ahoj a já odešel. 

Druhý den jsem šel po náměstí do restaurace na oběd a vtom koho nevidím – po stejné straně náměstí jako já šel opačným směrem Richard. Když se ke mně blížil, nasadil svůj drsňácký a rváčský úsměv.

„Tak co ten tvůj zachránce? Doufám, že bude brzy po něm, po provokantovi,“ řekl bez jakýchkoli kamarádských citů na Petrovo konto.

Jeho otázku a bláboly jsem přešel bez komentáře a pokračoval jsem dál v cestě. Věděl jsem, že bych se s ním jinak musel začít hádat. Obával jsem se, že by došlo i na rvačku. Hlavně jsem s ním nechtěl mít co do činění proto, že si to nepřál ani Petr a já mu to slíbil.

Neušel jsem ani tři metry a uslyšel jsem za sebou rychlé, těžce našlapující kroky. Otočil jsem se. Za mnou stál nasupený rváč Richard a zlostně funěl. Náhle mě popadl za límec, přitáhl si mě blíž a řekl mi: „Ty ignorante! Když se Tě na něco ptám, tak odpovíš, ne? Jestli chceš, můžu Ti dát taky jednu přes hubu, co ty na to?!“

„Petr je v pohodě,“ řekl jsem neutrálním hlasem.

„No vidíš, že to jde!“ řekl, pustil mě a pokračoval ve své cestě.

Když jsem přišel domů, připravil jsem si na druhý den do tašky dobrodružnou knížku Sám mezi domorodci, discmana a několik CD. Tašku jsem postavil ke dveřím od bytu, abych na ni druhý den, až půjdu za Petrem, nezapomněl.

A jelikož už byl večer, šel jsem si lehnout. Přestože jsem byl hrozně unavený, dlouho jsem nemohl usnout. Ležel jsem s rukama za hlavou a před sebou jsem stále viděl Petrův obličej.

Petr mě neopustil, ani když se mi podařilo usnout. Zdálo se mi, že spolu sedíme v kavárně a říkáme si milá slova.

Když jsem se ráno probudil, přemýšlel jsem, zda mi sen něco naznačoval. Netušil jsem. Věděl jsem však, že se mi nezdál jen tak bezdůvodně. Říkalo mi to moje já. Nakonec jsem se rozhodl, že to nechám osudu.

Připravil jsem se na cestu, popadl jsem tašku u dveří a spěchal jsem za Petrem.

Když jsem dorazil do nemocnice, Petr měl úsměv na tváři.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Mám dobrou zprávu, chceš ji slyšet?“ zeptal se mě.

„To je otázka! Jasně že chci,“ odpověděl jsem.

„Za tři týdny mě pustí domůůůůů!“ zvolal vesele.

„Vážně? To je fantastický!“ zaradoval jsem se s ním. „Tak abys ty tři týdny snáz přežil, přinesl jsem Ti tu knížku, a protože vím, jak máš rád hudbu, vzal jsem Ti i diskmana a nějaká cédéčka.“

„Potěšilo ho, že jsem na něj nezapomněl.

„Díky,“ projevil svou vděčnost.

„Co plánuješ, až tě pustí?“ zeptal jsem se Petra.

„No, jeden plán bych měl. Měli bychom oslavit to, že oba máme nového kamaráda, se kterým si rozumíme. Zajdeme třeba do nějaké kavárny, co ty na to, Tomáši?“

„Dobrý nápad, zvu tě Petře,“ souhlasil jsem nadšeně.

V příštích týdnech jsem stejně jako doposud chodil Petra do nemocnice pravidelně navštěvovat a vždy jsem mu ochotně přinesl to, o co mě poprosil.

Dny ubíhaly neskutečně rychle, a než jsem se nadál, byl tu den, kdy Petra propouštěli domů.

Zamířili jsme z nemocnice rovnou do kavárny.

„Co si dáš?“ zeptal jsem se.

„Zelený čaj,“ řekl.

„Ty nejsi kafař?“ divil jsem se.

„Ne, kafe mi nechutná.“

„A kouříš?“ ptal jsem se dál.

„Ne, neláká mě to.“

Jeho odpověď mě zarazila.

„Ty jsi to nikdy ani nezkusil?“

„Ne. Ty kouříš?“ zeptal se pro změnu Petr mě.

„Taky jsem to nikdy nezkoušel. Neměl jsem důvod,“ odpověděl jsem.

„Víš, jsem rád, že jsme sem šli, je to klidný, příjemný podnik a já ti potřebuju něco důležitého oznámit,“ řekl jsem s vážným výrazem v obličeji.

„Co se děje? Stalo se něco?“ Bylo zřejmé, že se obává nějaké katastrofické nebo tragické zprávy.

„Víš, asi tě to hodně překvapí, ale věřím, že to, co ti řeknu, nebude mít vliv na naše kamarádství,“ snažil jsem se ho připravit na to, co jsem se mu chystal sdělit.

„O co jde? Tak mi řekni, co máš na srdci. Co tě trápí?“ pobízel mě.

„Nevím, jak ti to mám říct. Nevím, kde začít,“ nemohl jsem se rozhoupat.

„Začni od začátku,“ poradil mi.

„Dobrá. Víš, Petře, ještě jsem neměl holku. Nepotkal jsem žádnou, která by mě něčím zaujala. Když mě Daniela pozvala na tu její narozeninovou párty, napadlo mě, že tam bych snad nějakou holku ulovit mohl. Když jsem však poznal tebe, zjistil jsem najednou, proč mi holky nic neříkají. Poznal jsem, že jsem jiný než ti kolem mě, jsem gay. Sotva jsem tě poznal, bylo mi jasný, že jsi typ životního partnera, kterého jsem potřeboval najít.“

Chvíli jsme mlčky seděli a pak jsem se opět ozval: „Petře, já tě miluju.“

Bylo vidět, že ho poslední věta zaskočila. Nyní to vypadalo, že neví, jak má začít on.

„No víš, Tomáši, je tu jeden problém, já jsem heterosexuál, mám partnerku,“ řekl mi opatrně. Zřejmě věděl, že mě to dost raní. Do očí mi vhrkly slzy zklamání a smutku.

Petr pochopil, že není vhodné nadále setrvat v kavárně, a tak jsme vyšli ven.

Když jsem se trochu utišil, zeptal jsem se ho, zda tedy můžeme zůstat alespoň dobrými kamarády.

„Ale jistě. Ty ses dokonce stal mým nejlepším kamarádem,“ řekl mi s úsměvem.

„Ty mým taky,“ řekl jsem a taky jsem se malinko pousmál.

„Usměj se víc. No vidíš, takhle ti to sluší!“ řekl vesele, když jsem roztáhl pusu od ucha k uchu.

„Tady máš moji adresu a telefon,“ řekl a podal mi vizitku.

„Díky. Tady jsou kontakty na mě,“ řekl jsem a podal mu papírek s adresou, telefonem a mailem.

„Vidíš, mail tam nemám,“ vzpomněl si, poprosil mě o svou vizitku a dopsal tam adresu ručně.

Oba jsme si řekli díky, rozloučili jsme se a vydali se každý svým směrem.

Od té doby jsme v kontaktu, často se scházíme a účastníme se společně různých akcí. 

Už nebojím, že mojí překážkou při hledání životního partnera bude můj tělesný handicap, ale to, že jsem JINÝ, JSEM GAY. 

Přestože moje láska nenašla odezvu, seznámení se s Petrem mi dalo opravdu hodně.

Poznal jsem, že dobrý člověk myslí nejen na sebe, ale především na druhé. I na ty, které sotva poznal a už je ochotný zastat se jich a bránit je. Především jsem ale získal nejlepšího kamaráda, který mě nikdy nezradil.

Prosinec 2006

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist