Rozhovory - labus (normální)

Herec Jiří Lábus mě byl vždycky blízký pro svůj humor. Ani jsem ho nemusela dlouho přemlouvat, aby se mnou udělal rozhovor. Krátce zalistoval v diáři a našel si na mě volnou hodinku. Povídali jsme si přímo v hledišti divadla Ypsilon.

Petra: Pane Lábus:i, pamatujete si na okamžik, kdy Vás poprvé napadlo stát se hercem?
Jiří Lábus: Určitě to nebyl jeden okamžik, bylo jich víc. Asi všechno začalo tehdy, když jsem poprvé viděl divadlo. To mi bylo pět. Bydlel jsem blízko Divadla Spejbla a Hurvínka a tam jsem zhlédl jedno ze svých prvních představení. Potom jsem začal chodit i do divadla Sluníčko a do Ústředního loutkového divadla. Hrozně se mi to líbilo a vždycky, když jsem přišel domů, tak jsem si představení znovu přehrával. Říkal jsem si: Hergot, to by mě bavilo, kdybych mohl takhle do divadla chodit pořád. Ale nešlo jen o návštěvy divadla - už jako dítě jsem byl rád středem pozornosti. Pamatuju si, že když jsme šli někam na návštěvu, tak jsem schválně pronášel nahlas nesmysly, přiváděl jsem lidi do rozpaků a zároveň jsem je většinou rozesmál. To se mi líbilo, ale naši už mě nechtěli nikam brát, protože říkali, že jim dělám ostudu. Oni měli ostudu, já byl ovšem na vrcholu blaha.

Petra: Vyplnily se Vaše tehdejší představy o herectví, anebo je praxe úplně jiná?
Jiří Lábus: Částečně se vyplnily. Opravdu myslím, že na jedné straně můžu být spokojený, protože jsem jeden z asi nemnoha lidí, kteří dělají profesi, jaká je baví. Na druhé straně se pořád pokouším o to, aby hraní pro mě nebylo jenom zaměstnání, ale ještě něco malinko navíc. I když třeba reprizujeme jednu hru dvěstěpadesátkrát, což tady v Ypsilonce není výjimka, tak se snažím, aby to pořád bylo jako poprvé. Pokouším se vystříhat nebezpečí rutiny a dělat to naplno. A většinou to funguje. Jakmile vyjdu na jeviště a rozsvítí se reflektor, tak do mě vždycky něco vjede - asi je to pořád totéž, co do mě vjelo už tenkrát v pěti letech, když jsem dělal ostudu rodičům - a pak už vám to nedá.

Petra: Co se vlastně učí na DAMU, na oboru herectví?
Jiří Lábus: Herectví vás tam samozřejmě nikdo nenaučí. Od toho jsou talentové zkoušky, aby se zjistilo, jestli u vás nějaký základní předpoklad vůbec je - i když ani zkoušky nejsou úplně objektivní, protože hodně lidí při nich mívá trému. Na oboru herectví se učíte spoustu užitečných věcí, které se vám budou na jevišti hodit. Například jak si posadit hlas, jak se na scéně pohybovat, naučíte se různé druhy tanců, trochu šermovat, základy akrobacie, dějiny umění a tak dále. Co se mi zdálo ale ze všeho nejzajímavější, když jsem v roce šedesát osm na DAMU nastoupil, byli lidi. Setkal jsem se tam s báječnými kolegy a pedagogy. Dva roky mě třeba učil Rudolf Hrušínský, který potom bohužel musel z politických důvodů školu opustit. Rád vzpomínám taky na vynikajícího herce Vítězslava Vejražku, který mě na DAMU učil. Ale nejenom pedagogové, spolužáci byli taky důležití. V hereckém ročníku nás bylo devatenáct, což bylo nezvykle mnoho. Studoval jsem spolu s Martou Vančurovou, Tomášem Töpferem, Kateřinou Macháčkovou, Lenkou Machoninovou a dalšími, kteří jsou dnes roztroušeni po divadlech celé republiky.

Petra: Co vás na škole nejvíc bavilo?
Jiří Lábus: Určitě herectví, ale ne od samého začátku. V prvních hodinách jsme se totiž učili podle Stanislavského imaginárně otvírat dveře, imaginárně připravovat snídani a podobně, pan Hrušínský na to trochu znuděně koukal, připaloval si jednu cigaretu od druhé a já jsem se před ním styděl. Později, když jsme tohle měli za sebou a dělali s ním ukázky z různých textů, třeba ze Snu noci svatojanské, tak to to byly úžasné hodiny, na které hrozně rád vzpomínám.

Petra: Byla Vaše absolventská role Meckie Messera vaší první rolí vůbec? Anebo jste měl už dříve herecké příležitosti?
Jiří Lábus: Úplně první nebyla. Už předtím, na gymnáziu, které jsem vrcholně nenáviděl, protože jsem vůbec nebyl studijní typ, jsem chodil do divadelního kroužku. Tam jsem udělal první krůčky po jevišti v dramatizaci Boccacciova Decameronu, v aktovce od Vrchlického Pomsta Catulova nebo v Morálce paní Dulské. Tím jsem se tak trochu otřískal. Meckie Messer byla moje absolventská role, kterou jsem v roce sedmdesát dva absolvoval a na základě téhle role jsem se dostal do Ypsilonky.

Petra: Co vás přimělo k tomu, že jste zůstal Ypsilonce věrný až dodnes?
Jiří Lábus: Asi to, že kolem Ypsilonky vždycky byli lidi, se kterýma mě bavilo a baví divadlo dělat. Ředitel Ypsilonky Jan Schmidt je snad vedle Jiřího Suchého nejdéle sloužící divadelní ředitel v Čechách, a přestože už mu bude sedmdesát, zůstal duchem mladý, je zvyklý hledět a myslet směrem dopředu, učí na škole, kde vychovává nejmladší hereckou generaci, je dynamický a původní a pořád přináší něco nového, protože kromě Ypsilonky režíruje ve spoustě jiných divadel. On je jeden z těch, kteří mě tady pořád drží a se kterými mě baví spolupracovat.

Petra: Ve kterých divadlech hostujete Vy sám?
Jiří Lábus: V divadle Ungelt hraju s Chantalle Poulain a Mirkem Etzlerem v "Play Strinberg" od Dürenmatta, kromě toho ve dvou představeních ve Viole, v divadle Na zábradlí, donedávna taky Na Palmovce, ve Stavovském a podobně.

Petra: Hrajete raději kladné postavy, nebo záporné?
Jiří Lábus: Těch kladných jsem moc nehrál. Záporné role jsou pro herce daleko zajímavější a já jich měl naštěstí poměrně dost. Nevím, čím to je. Začalo to už Rumburakem. Nikdy se nikdo nepokoušel obsadit mě do Romea nebo Horacia a já jsem rád, protože to jsou hrozně nevděčné a těžké role.

Petra: Když pracujete na nové roli, která část přípravy je nejtěžší?
Jiří Lábus: Když si hru poprvé přečtu, tak se mi dokonale dostane do podvědomí ta postava, kterou mám hrát. Cítím, jak by měla vypadat, jaké bude mít výrazové prostředky, jaké mantinely atd. Pak ale nastane mravenčí práce a ta je pro mě obzvlášť nesnadná, protože jsem netrpělivý a impulzivní a nejradši bych měl všechno hotovo hned na první zkoušce, což samozřejmě nejde. Tuhle těžkou fázi zvládnu teprve tehdy, když se dostanu dovnitř do myšlení své postavy. Jakmile začnu se svou postavou myslet, tak už mám částečně vyhráno. Ale dostat se do toho myšlení, to je asi nejtěžší.

Petra: Máte nějaký herecký vzor?
Jiří Lábus: Samozřejmě, mám. Jak mezi českými, tak zahraničními herci. Hrozně rád chodím do kina a vážím si třeba amerického herce Al Pacina, Jacka Nicholsona, zemřelého francouzského herce Jeana Gabina a dalších. Pokud jde o divadlo, už od gymnaziálních let jsem byl fanouškem Činoherního klubu, ve kterém byla svého času skutečně plejáda vynikajících herců, z nichž mnozí dneska hrají jinde nebo už bohužel umřeli. Když mi bylo asi šestnáct, tak jsem tam viděl hrát Josefa Sommera, prvního herce, za kterým jsem dokonce šel, aby se mi podepsal. Vedle něho tam v té době hrál vynikající Petr Čepek, Pavel Landovský, Jiří Hrzán, Jiřina Třebícká... Zkrátka bylo to úžasné divadlo plné úžasných herců.

Petra: Od útlého věku až do dnešních dnů jsem velkým obdivovatelem seriálu Arabela. Hrozně by mě zajímalo, jak byl natočen trik s prstenem a pláštěm a kufrem.
Jiří Lábus: To byla práce výborného trikového kameramana pana Novotného, který vymýšlel triky i do dalších českých filmů jako třeba "Konec vodníků v Čechách". Pracoval na principu zrcadel a já nevím čeho všeho. Měl zvláštní kameru, která strašlivě chrčela, člověk měl pocit, že z ní jde i kouř, ale opravdu to fungovalo - měnil jsem se z Rumburaka v havrana a z havrana v Rumburaka tak snadno, až jsem se sám divil.

Petra: Usiloval jste o Arabelu jen při natáčení kvůli scénáři nebo se vám herečka, která ji hrála, líbila doopravdy?
Jiří Lábus: Ovšemže líbila, ale byla už dávno zadaná a mě by v životě nenapadlo ničit jí pěkný vztah.

Petra: Hrajete raději v divadle, nebo v televizi a filmu?
Jiří Lábus: Na divadle je fajn, že je to představení každý večer jiné, protože diváci jsou pokaždé jiní a vy sám taky. Ale zásadní rozdíl mezi filmem a divadlem nedělám. Záleží na roli - když je dobrá, hraju ji rád. Hraní ve filmu má tu výhodu, že co se nepovede, může se zopakovat, ale na druhé straně ten přímý kontakt s divadelním publikem je nedostižný.

Petra: Kde jste se seznámil s panem Oldřichem Kaiserem?
Jiří Lábus: Na DAMU to nebylo, protože když já jsem odcházel, tak on tam teprve nastupoval. O něco později jsme se sešli při natáčení jakési detektivky v televizi, ve které Olda hrál vraha a já podezřelého -myslím, že to bylo v roce sedmdesát sedm nebo osm. Krátce poté jsem se jel podívat do Žižkovského divadla na pantomimu Bolka Polívky "Trosečník" a na zpáteční cestě jsem v tramvaji potkal Naďu Konvalinkovou a Oldu Kaisera. Začali jsme si povídat, šli jsme si ještě na chvíli někam sednout a já jsem měl asi po půl hodině pocit, že ho znám dvacet let. Teď už se známe víc jak dvacet let a povídáme si pořád.

Petra: Co pro vás humor v životě znamená?
Jiří Lábus: Člověk smysl pro humor buďto má, nebo nemá. Nedá se to naučit. Je to vlastně náhled na život a hrozně člověku pomáhá.

Petra: Naučíte se snadno nazpaměť text?
Jiří Lábus: Pokud to není příliš velká role, tak se text dá v podstatě naučit v průběhu divadelních zkoušek s pomocí nápovědy. Pokud je to role-monolit, tak se ji samozřejmě musím naučit doma. Pamatuju si text celkem snadno, protože je spojený s pohybem a akcí na jevišti. Nedělá mi to problémy, jaké mi dělalo na gymnáziu třeba učení chemických vzorců a podobných neuchopitelných věcí.

Petra: Máte na to nějaké triky - něco, co by se mohlo hodit i nám studentům?
Jiří Lábus: Dobře se mi učí v chůzi. Není to žádný trik, ale pomáhá to.

Petra: Stalo se vám někdy, že jste na jevišti zapomněl text?
Jiří Lábus: Taky už jsem si to prožil. Pamatuju si, že před mnoha lety, bylo mi asi pětadvacet a hrál jsem Macbetha - byla tam taková sentence: "Necháme toho. Nedávno mě povýšili a já jsem získal zlaté mínění v očích mnoha lidí a chtěl bych je nosit, dokud se bude čerstvě lesknout a ne je tak brzy odhodit." To jsem měl říct lady Macbethové, kterou hrála Jana Synková. Začal jsem: "Necháme toho..." a najednou palma a já řekl : "Byl dobrej" a to bylo všechno. Synková na mě koukala myslela si, že už jsem úplně zešílel.

Petra: Jste ve vaší profesi už zkušený. Míváte přesto ještě dnes před vystoupením trému?
Jiří Lábus: Před premiérou vždycky, protože předstupujete poprvé před publikum s novou věcí. Ale i jinak před každým představením máte ne zrovna trému, ale něco jako pocit zodpovědnosti - nejen za sebe, ale tak nějak za celé představení.

Petra: Jak relaxujete?
Jiří Lábus: Buď si čtu nebo se chodím dívat na kolegy do divadla. Což každý nedělá. Jsou herci, kteří by do divadla nevkročili, kdyby nemuseli. Onehdy mi jeden říkal: "Prosím tě, to je jako kdyby chodil dřevorubec do lesa, když zrovna nemá co kácet!" Ale mně to nedá, a když slyším, že je nějaké představení zajímavé, tak ho chci vidět. Taky chodím rád do kina anebo jenom tak zevluju.

Petra: Daboval jste celou řadu postav pro film i pro televizi. Co vás na dabingu baví a kterou postavu jste daboval nejraději?
Jiří Lábus: Baví mě například seriál o Simpsonových. Ten už dabuju asi deset let a pořád se nenudím. Má svou stálou kvalitu, vynikající dialogy a vypointování jednotlivých scén. Už kvůli tomu humoru je pro mě radost tenhle seriál dabovat.

Petra: Můžete prozradit něco o tom, jak vzniká animovaná verze seriálu o Tlučhořových?
Jiří Lábus: Je tu taková představa celovečerního filmu, ale zatím je všechno v zárodku, v počátečním jednání, samozřejmě jde o finance jako vždycky...

Petra: Při Ruské ruletě jste mnohokrát prokázal svou pohotovost. Zkuste si představit, že jste potkal kouzelného dědečka, který Vám řekne: "Lábus:i, Lábus:i, když si do sedmi vteřin vymyslíš, jaké ti mám splnit přání, splním ti ho!" Dokázal byste pohotově zareagovat? Co byste si přál?
Jiří Lábus: Přál bych si, aby to, co dělám, ještě nějakou dobu mělo smysl a přinášelo někomu radost.

Petra: Já si to přeju s Vámi. Děkuju Vám za rozhovor.


V Praze, 20.4.2004

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist