Rozhovory - zelezny (normální)

Jsou lidé, kteří říkají, že nemají čas na rozhovor, a vy víte, že spíš nemají náladu. Jan Železný je opravdu časově vytížený, a přece se mu povedlo vyšetřit dobrou hodinu, aby si se mnou povídal. Bylo to v době vánoční, takže jsem to brala jako mimořádný dárek pod stromeček.


Petra:  Je vám třicet osm let. Když se podíváte zpátky, co vás až dosud nejvíc hnalo kupředu?
J. Železný: Nejvíc určitě sport. Měl jsem ho odmala rád, začal jsem s atletikou, hokejem a házenou, bavilo mě vlastně všechno, dělal jsem to pro radost. Pak se to samozřejmě změnilo, když jsem už něčeho dosáhl a zjistil, že bych mohl být výkonnostně dobrý. To mě motivovalo a hnalo dál, chtěl jsem se dostat na olympiádu nebo na mistrovství světa.

Petra:  Dokážete si vzpomenout na okamžik, který jste prožil jako kluk a ze kterého se zrodila touha být sportovcem?
J. Železný:  Možná to bylo v době, kdy jsem hrál hokej za Mladou Boleslav. Tenkrát jsme  na stadionu neměli ani  střechu. Když začalo pršet, tak jsme tam s klukama zůstali a hráli dál, prostě jsme nemohli přestat. Když jsem pak přišel domů, máma mě musela rozehřejvat, byl jsem úplně zmrzlej … to byly moje sportovní začátky.

Petra:  Byla nějaká osobnost ve vašem dětství, která vás hodně ovlivnila?
J. Železný:  Řekl bych, že nejvíc máma, tím jaká byla. Svým životním postojem. Když jsem něco provedl, tak nade mnou nezlomila hůl, ale snažila se mi pomoct a vycházela mi vždycky vstříc. Ve sportovním životě jsem žádnou takovou výraznou osobnost neměl, i když bylo hodně sportovců, které jsem jako kluk uznával, ale to je o něčem trochu jiném. Vliv na mě ze všech nejvíc měla máma a samozřejmě i táta, který mě zamlada trénoval a hodně mi dal.

Petra:  Přemýšlel jste někdy o tom, jaká vlastnost je pro sportovce nejdůležitější, co mu nejvíc pomáhá?
J. Železný:  Asi není jedna, je to spíš souhra různých věcí, které potřebujete, abyste se dostal nahoru. Kromě toho si myslím, že je třeba hrát férovou hru a dostat se do společnosti správných lidí - včetně trenérů, kteří tomu rozumí a kteří vám pomůžou. Pak je to sám sportovec, když pochopí, že pokud má talent, musí pro něj něco udělat, jinak se ztratí. Sportu se musí věnovat hodně času. Zároveň vám ale hodně dává, protože se od mladých let naučíte zažívat situace, kdy se vám nedaří, kdy jste tak či onak poškozený a stejně musíte dál. To je myslím výhoda sportu. Velice rychle mladým lidem ukáže, jak v kolektivu něco dokázat a co pro to musí udělat.

Petra:  A co sportovce nejvíc v jeho výkonu brzdí?
J. Železný:  Zase je toho víc. Například když se zraníte, tak je opravdu velice těžké s tím zdravotním problémem překonávat ostatní. Důležité je věřit si. Bez toho člověk moc nedokáže. Psychika hodně ovlivňuje výkon.

Petra:  Už od starého Řecka jsou špičkoví atleti uctíváni víc než kdokoli jiný. Proč si myslíte, že tomu tak je?
J. Železný:  Kdysi se říkalo: Dejte lidem chléb a hry a budou spokojení. Myslím, že to platí dodnes. Sport je nejen zábava, ale i překonávání určitých hranic To si uvědomujeme, a proto sport v lidské společnosti něco znamená a díky tomu se sportovci stávají uznávanými. Já osobně bych to moc nepřeceňoval, protože kolem nás je spousta lidí, kteří něco dokázali v jiných oborech, třeba v medicíně, a bohužel se nedostanou tolik do popředí, jak by si zasloužili, protože z hlediska médií nejsou tak zajímaví. Na druhé straně jsem samozřejmě rád, že sportovci můžou něco nabídnout. Já neodděluji vrcholový sport od masového sportu. Beru ho jako prostředek, který umožňuje mladým věnovat se něčemu, co jim může pomoct v dalším životě.

Petra:  Když jste se v sedmnácti, osmnácti letech začal umisťovat v mezinárodních soutěžích a začal vynikat nad ostatní, přineslo vám to ze strany vrstevníků spíš obdiv nebo závist?
J. Železný:  Se závistí jsem se tolik nesetkal. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem vyrůstal mezi lidmi, kteří sami sportovali. To bylo ve školním věku. Chodil jsem na 3. ZŠ, do sportovní třídy. Měli jsme učitele, který se sportu věnoval, kromě toho tam bylo hodně reprezentantů, například Bečvář v házené a další. Závodily i celé třídy mezi sebou. Někdy jsme si místo oběda třeba šli zahrát fotbal. Byla tam zdravá soutěživost. Závist jako takovou jsem nepociťoval.
Samozřejmě, že v lidech závist je, ale spíš v těch, kteří vidí jenom úspěchy, medaile, a neuvědomují si, kolik dřiny za tím vězí.

Petra:  Co jste jako teenager musel pro sport obětovat?
J. Železný:  Neřekl bych, že toho bylo mnoho. Dělal jsem, co se mi líbí, dělám to vlastně dodnes a doufám, že to budu dělat i nadále, třeba poněkud jinou formou. Měl jsem v tomhle ohledu perfektní dětství, protože jsem vyrůstal mezi kluky, kteří byli do sportu stejně nadšení jako já, měli jsme partu fotbalistů, tým hokejistů a házenkářů, občas jsme si taky někam vyrazili, třeba v sobotu, ale přes týden jsme trénovali a bavilo nás to. Takže já žádnou oběť nevidím. Byla to moje cesta, kterou jsem si přál, a jsem rád, že se mi podařilo dojít až tak daleko. Vím, že jsou jiní, kteří měli stejně silné přání jako já a kvůli zranění nebo jinému problému se jim nepovedlo uskutečnit ho.

Petra:  Míváte trému? Jestli ano, jak s ní zacházíte?
J. Železný:  Mívám velikou trému, ale člověk si na ni zvykne. Někdy to možná navenek vypadá, že nervózní nejsem, ale není to pravda. Snažím se svou nervozitu jenom nedat najevo, protože vím, že soupeři trému protivníka vycítí a samozřejmě se snaží využít jeho slabin. Někdy mám trému, i když musím komunikovat s veřejností. Není to hračka někde si stoupnout a mluvit o čemkoli, ale člověk si zvykne a časem přirozenou nervozitu ovládne. Na druhé straně je nervozita důležitá, protože vás upozorňuje na to, že nevíte všechno. Myslím, že nebýt nikdy nervózní by asi nebylo v pořádku.

Petra:  Trénujete někoho?
J. Železný:  Netrénuji v tom smyslu, že bych se denně někomu věnoval, ale už jsem zažil dobu, kdy jsem spolupracoval s několika sportovci. Jeden rok mě poprosil Sergej Makarov, vynikající oštěpař a držitel osmi medailí, jestli bych mu nepomohl s technikou a vůbec s přípravou, tak jsme spolu byli tři měsíce v Africe, kde jsme pracovali a já se snažil odstranit jeho chyby.

Petra:  Umíte naplno žít pro přítomný okamžik? Nebo spíš hledíte do budoucna, plánujete?
J. Železný:  Někdy se dívám do budoucna, protože když se chcete někam dostat, musíte mít výhled aspoň trochu dopředu. Ale nedívám se moc daleko. Pokud se týče sportu, nikdy jsem neříkal, co bych chtěl dělat třeba za čtyři roky, ale vždycky jsem měl představu, co bych mohl dělat řekněme za rok. I když samozřejmě nemáte tušení, jestli se vaše představy uskuteční. Proto je taky důležité žít přítomností. Přítomnost vám může hodně dát, protože nikdo neví, kolik času má vyměřeno a co se mu v budoucnu přihodí. Takže je dobré umět si užívat chvilky, které právě prožíváme. Musím přiznat, že se mi to ne vždycky daří.

Petra:  Dostal jste někdy za své zásluhy v českém sportu státní vyznamenání?
J. Železný:  Dostal. Bylo to myslím v roce 2001 a předával mi je ještě prezident Havel. Vážím si toho řádu, ale na druhé straně nevěnuji takovým věcem přehnanou pozornost. Myslím, že je daleko víc lidí v jiných oborech, kteří si ocenění zaslouží. Beru to tak, že jsem ho dostal za sport, ve kterém jsem něco dokázal, nechci to snižovat, protože to není zase tak úplně jednoduché, ale vím, že je spousta jiných lidí, na které se nedostalo.

Petra:  Letos na Zlaté tretře v Ostravě jste hodil 88 metrů 99 centimetrů. Kdyby se vám to povedlo v Aténách, měl byste čtvrtou zlatou olympijskou medaili. Myslel jste na to během závodu?
J. Železný:  Mám dojem, že jsem hodil 86,16. Úplně přesně si to nepamatuji, ale na tom nezáleží, i to by byla medaile. Musím říct, že jsem letos na tréninku tolikrát hodil olympijské zlato, že člověka samozřejmě trochu mrzí, když to pak na olympiádě nevyjde, ale takový je osud. Je můj osud, že na čtyřech olympiádách, které jsem absolvoval, jsem třikrát vyhrál a jednou jsem byl stříbrný, což byl veliký úspěch. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal ze zdravotních problémů a dal jsem se dohromady, a jednou jsem měl zase maličko smůlu, kdy mě poslední závodník, který šel na plac, přehodil o šestnáct centimetrů. Pátá olympiáda se holt úplně nepovedla. Ne že bych nebyl dobře připravený, ale udělal jsem chyby v závěrečné přípravě a nebyl jsem na tom zdravotně tak, abych mohl soupeřit s těmi nejlepšími. Posledních deset dní před olympiádou jsem házel na tréninku od osmdesáti pěti do osmdesáti sedmi a půl metru a chtěl jsem hodit ještě dál a dál... Druhý den jsem pak nemohl chodit, protože jsem si trochu poranil achilovku. Beru to zkrátka tak, že jsem měl štěstí, že z pěti olympiád jsem čtyřikrát dostal šanci být zdravý, dobře se připravit a odnést si medaili.

Petra:  Určitě vás brzy zvolí předsedou ČOV, alespoň já v to pevně doufám. V té souvislosti se vás chci zeptat, jestli si myslíte, že Česká republika má na to, aby pořádala olympijské hry?
J. Železný:  Děkuji za podporu, to se uvidí, jak to s tím předsednictvím bude. Jestli jsme schopni hostit olympijské hry, záleží na mnoha podmínkách, které by se musely splnit. Za hlavní kritérium považuji souhlas většiny obyvatel. Dále záleží na městu, tedy na Praze, jestli má připravený seriózní projekt, a potom hrají roli samozřejmě finance, podpora vlády a další aspekty.

Petra:  Brzy bude Silvestr. Máte nějaké předsevzetí do nového roku?
J. Železný:  Předsevzetí si nedávám, protože vím, že bych je stejně těžko plnil. Co bych si přál, je, aby náš svět pořád jakžtakž fungoval v rámci pozitivních věcí. Řekl bych, že u nás mezi lidmi převládá skepse. Češi se na spoustu věcí dívají negativně. Myslím, že se máme z čeho radovat a pro co žít, že máme co nabídnout.

Petra:  Kdybyste si mohl o silvestrovské půlnoci něco přát a věděl byste, že se to splní, co by to bylo?
J. Železný:  Aby lidé k sobě byli slušní a chovali se podobným způsobem jako příroda. Příroda nikdy nedělá nic jenom pro zisk.


Děkuji za rozhovor. Petra Zelenková. 2004

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist