Pana profesora Starého jsem znala jako bývalá pacientka motolské nemocnice jen z doslechu. Připravovala jsem se na rozhovor s ním delší dobu, ale když se stal přednostou Kliniky dětské hematologie a onkologie, říkala jsem si, že je určitě příliš zaneprázdněný. Přesto si čas na zodpovězení mých otázek našel.

Petra:   Je Vám 52 let a nedávno jste se stal přednostou onkologicko - hematologické dětské kliniky v Motole. To je určitě postavení, po kterém mnoho vašich kolegů touží. Byl to i váš sen?
prof. STARÝ:  Takhle jsem o tom neuvažoval. Mým cílem vždycky bylo dělat dobrou medicínu a mít kolem sebe kolektiv lidí, kteří tu dobrou medicínu budou dělat se mnou. Nesnil jsem o tom stát se primářem, ale logický krok k mému cíli to je.

Petra:   Nedovedu si úplně přesně představit, co vlastně práce přednosty obnáší. Mohl byste mi to vysvětlit?
prof. STARÝ:  Práce přednosty znamená vést poměrně veliký kolektiv lidí, který sestává z individualit, které mají různou představu o tom, co budou dělat a jak to budou dělat. Přednosta by měl ty individuality, ten kolektiv určitým způsobem směrovat. To znamená vést je k tomu, aby se laťka klinické péče u nás zvyšovala, abychom se stále lépe starali o pacienty, znamená to lepší medicínu, výzkum, výuku atd. Přednosta samozřejmě nemůže všechno obsáhnout sám, ale musí lidi motivovat, aby se to snažili naplňovat.

Petra:   Co Vás víc baví: práce lékaře anebo vedoucího kliniky? A dá se vůbec obojí současně zvládnout?
prof. STARÝ:  Určitě mě víc baví práce lékaře. Bohužel obojí už dnes moc spojit nemůžu. Práce vedoucího kliniky mě zaměstnává daleko víc a na pacienty mám mnohem méně času než dřív. Chybí mi to a doufám, že se to časem změní, až se to zaběhne a některé věci poběží samospádem. Zatím tomu tak není a především jsem se ještě nezaběhl já – na to jsem tu příliš krátce.

Petra:   Jaké máte s novou klinikou plány? Co všechno byste chtěl zlepšit?
prof. STARÝ:  Nenastupoval jsem s představou nějakého náhlého zlepšení přes noc. Tady se spojila dvě velmi dobrá pracoviště, která po léta klinikami byla, nezačalo se na zelené louce a tudíž je v čem pokračovat. Samozřejmě nová klinika naváže na všechno dobré, co v obou těch klinikách je, to znamená především dobrou péči o pacienty.  Chtěli bychom směřovat k tomu, abychom byli špičkové světové pracoviště léčby dětských onkologických a hematologických pacientů.

Petra:   V roce devadesát sedm jste atestoval z hematologie a krevní transfuze. Od té doby se v tomto lékařském odvětví určitě přišlo na hodně nových věcí. Co děláte pro to, abyste ve svém oboru zůstal na úrovni nejnovějších poznatků?
prof. STARÝ:  Atestoval jsem asi patnáct let po tom, co jsem hematologii začal dělat. Děti s leukémií jsem začal léčit v roce 1979. V té době byla situace taková, že nám na oddělení přišlo dvacet dětí a osmnáct jich umřelo. Ani dnes sice nevyléčíme každého, ale ten poměr jsme obrátili. Což u nemoce, jako je leukémie, která stále budí oprávněné obavy, protože je záludná, určitě můžeme nazvat velkým pokrokem. Já jsem měl to veliké štěstí, že jsem mohl prožít zásadní změnu ve výsledcích léčby dětí, které leukémií onemocněly, a podílet se na tom. A co dělám proto, abych držel krok? Není to jednoduché, medicína běží tak strašlivým tempem, že všechno dohromady – úřadovat jako přednosta kliniky a zároveň být obeznámen s každým nádorovým onemocněním – se nedá stihnout. Jde spíš o to, abych našel lidi, kteří mně vhodně doplňují a na které se můžu spolehnout, a aby naše schopnosti dohromady někam směřovaly. Takže: děje se toho strašně moc, sledovat to je vlastně nemožné, ale to neznamená rezignovat a nečíst nic.

Petra:   Zajímalo by mě, jestli je v dnešní době dostatek dárců krve a  kostní dřeně.
prof. STARÝ:  Určitě jich je víc, než když jsme začínali. V České republice je v současnosti několik desítek tisíc dárců, což je úžasné, protože je to přece jen určitá zátěž. Musím říct, že všechny ty lidi obdivuju. Samozřejmě že ne všichni, kteří darují krev, jsou také ochotni dát kostní dřeň, těch dárců není nikdy dost, ale většinou se z dárců krve rekrutují.

Petra:   Byl jste na pracovních stážích ve Švédsku, v Norsku, ve Spojených státech a ve Francii – jaké jsou podle vás nejdůležitější rozdíly v zahraniční a české péči o pacienty v nemocnicích?
prof. STARÝ:  Stáže, které jsi jmenovala, jsem absolvoval asi během dvaceti let. Ty první zkušenosti lze už těžko poměřovat s dnešní situací. V osmdesátém šestém roce, kdy jsem byl ve Švédsku, byla mezi naším a švédským zdravotnictvím velká propast. Dnes už se to dost srovnalo a myslím si, že žádné zásadní rozdíly v péči o dětské pacienty u nás a v zahraničí nejsou.

Petra:   Vybral jste si zaměstnání, ve kterém jste velmi vytížený, které je namáhavé a zodpovědné. Asi pro vás musí být současně radostí nebo dokonce drogou - je to tak?
prof. STARÝ: To víš, že je. Člověk začal nenápadně, na všechno bylo dost času, postupně času ubývalo a dneska už skoro nic jiného nestihnu.

Petra:  Vím, že máte celou řadu koníčků - lyžujete, věnujete se turistice, rád posloucháte hudbu - dokážete se ve volném čase doopravdy odreagovat a vypustit z hlavy všechny starosti související s prací?
prof. STARÝ:  Jde to bohužel obtížněji než dříve. Potřeboval bych to umět tak, jako když jsem byl mladší. V posledních letech mě práce příliš pohlcuje.

Petra:   Já sama jsem bohužel poznala zdejší kliniku na vlastní kůži. Na rozdíl od některých jiných dětí jsem měla to štěstí, že jsem se vyléčila. Zajímalo by mě, jaká je procentuální úspěšnost léčení zhoubných nádorů a poruch tvorby krve u dětí a mladých lidí.
prof. STARÝ:  Zjednodušeně se říká, že 75 procent lidí se vyléčí. Pravda je taková, že u některých nádorů se vyléčí 100 procent a u jiných třeba jen dvě děti z deseti. Je to tím, že některá nádorová onemocnění umíme léčit lépe, u některých přicházejí pacienti se svou nemocí už v pokročilém stádiu – těch faktorů je víc. Ale obecně se dá říci, že vyléčíme dvě třetiny dětských pacientů, což je hodně, ale pro nás je důležitá ta jedna třetina, která se nám nedaří. Chceme samozřejmě vyléčit všechny.

Petra:   Říká se, že při léčení hraje velkou roli psychika. Je to pravda?
prof. STARÝ: Určitě je to role významná, ale nelze ji přeceňovat. Samozřejmě, že to spolu souvisí: Když léčba jde úspěšně, tak je psychika lepší, ale když se léčba nedaří, náročných zákroků přibývá a problémy se kupí, tak psychika pochopitelně dostává zabrat. To pak zase zpětně může ovlivnit léčbu. Obecně platí, že děti jsou v tomto směru lepší pacienti než dospělí. Jejich psychika hraje v léčbě menší roli a dokážou se snadněji odreagovat. Úkolem nás všech okolo je samozřejmě vylepšovat psychiku dětských pacientů, jak se dá.

Petra:   Děti si ovšem většinou vážnost svého stavu neuvědomují, jsou veselé, cítí lásku a péči rodiny - a přece jim často optimistický přístup nepomůže vyhrát boj s nemocí. Proč?
prof. STARÝ:  Když se řekne děti, tak je to dost zavádějící. Každé dítě je přece jiné.V první řadě je tu věk – pětileté dítě je jiné než desetileté a desetileté je zas úplně jiné než patnáctileté. To jsou tři odlišně cítící, jednající a o své nemoci přemýšlející bytosti. Patnáctiletá slečna je často velmi komplikovaná pacientka, zatímco pětileté dítě může být báječný pacient, protože je pro něj nejdůležitější, že má maminku v dohledu a že ho třeba momentálně nic nebolí. Jinými věcmi se nezatěžuje. Dospívajícím se naproti tomu často dějí v hlavě věci, do kterých nahlédnout je velmi obtížné.

Petra:   Způsob života často ovlivňuje náš zdravotní stav. Když se díváte na dnešní společnost a na to, jak žije, jaké nemoci převládají a jaké můžeme v blízké budoucnosti očekávat?
prof. STARÝ:  Myslím si, že určitě máme nedostatek pohybu – počínaje už dětmi. Přesedáme z jednoho křesla do druhého, od počítače k televizi, takže můžeme očekávat, že se naše zdravotní situace rozhodně nezlepší. Mám obavu, že při tomhle životním stylu to není možné. Když se podívám třeba na Američany, kteří jsou nadšení, že přestali kouřit, tak vidím, že si ve skutečnosti moc nepomohli, protože zase v průměru velice ztloustli. Místo karcenomu plic mají pro změnu něco jiného, například cukrovku a podobně. Nejsem moc velkým optimistou, že se v dohledné době dočkáme výrazného zlepšení zdravotního stavu společnosti.

Petra:   Máte důvěru k doktorům? Kdybyste sám onemocněl, nechal byste svou léčbu kolegům, anebo byste se snažil všechno sám řídit a rozhodovat?
prof. STARÝ:  Určitě bych to přenechal kolegům. V každém případě bych se snažil nezasahovat – alespoň ne nějak zásadně. Taky jde o to, čím bych onemocněl. Ale obecně si myslím, že je třeba respektovat názor toho, kdo o tom oboru ví víc než já.

Petra:   Co si myslíte o alternativní medicíně?
prof. STARÝ:  Nemyslím si, že je to směr medicíny, která zásadním způsobem mění životy lidí, kteří ji vyhledají. Někdy může pomoci více, třeba u nemocí, které se zakládají jen částečně na organickém podkladě a spíš jsou vyvolány psychikou. Méně účinná bývá alternativní medicína tam, kde je skutečně objektivní nemoc. Nemůže operovat a léčit prokazatelně účinnými léky, takže často selhává. Je to špatně uchopitelná odnož medicíny, u níž platí více „věř a víra tvá tě uzdraví“ než objektivní znalost, jak vlastně ty alternativní metody fungují. Takže v tomhle směru jsem pesimista a skeptik, což neznamená že nerespektuju důvody, proč lidé alternativního léčitele vyhledají – i kdyby to byla třeba jenom naděje, kterou jim nebo jejich blízkým na čas dá.

Petra:   Věříte, že klasická a alternativní medicína se budou čím dál víc prolínat?
prof. STARÝ: Já osobně si to nemyslím. Pro mě je výraz „alternativní medicína velmi těžko uchopitelný pojem. Je v něm zahrnuto příliš mnoho roztříštěných postupů, které velmi špatně dokládají svoji objektivitu, a to je pro mě, jako pro člověka uvažujícího racionálně, něco těžko přijatelného.

Petra:  Víte o tom, že jste podle čínské astrologie Drak?
prof. STARÝ: Ano, už mi to někdo kdysi řekl.

Petra:   A myslíte si, že na astrologii něco je, že například může přispět k léčení?
prof. STARÝ: Ne, to rozhodně nemyslím.

Petra:  Co děláte vy sám pro to, abyste zůstal zdravý na těle i na duchu?
prof. STARÝ::  Před pěti měsíci jsem přestal kouřit. Jinak dělám jenom to nejhorší, to znamená, že se přenáším od počítače na sedadlo nějakého auta a pak zase na křeslo doma… Určitě bych měl dělat pro zdraví víc.

Petra:   Čeho byste ještě chtěl v životě dosáhnout?
prof. STARÝ:  To jsme zase u času. Chtěl bych ho mít víc na sebe, na svou rodinu a na věci, které jsou pro mě důležité. Pokud jde o práci, chtěl bych dokázat spolu se všemi svými spolupracovníky to, co jsem si umínil a o čem už jsem mluvil na začátku.

Petra:  Zkuste si představit, že jste z těžké choroby úspěšně vyléčil mocného kouzelníka a on by vám za odměnu nabídl splnění jednoho přání. Jaké by bylo?
prof. STARÝ:  Asi jsem skutečně svou prací pohlcen natolik, že nemyslím na nic jiného. Přál bych si, aby tady to pracoviště bylo opravdu nejlepší na světě.

Petra: Děkuji Vám za rozhovor a přeju Vám, aby se to splnilo.

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist