Hana Tenglerová je učitelka hudební výchovy ve škole Jaroslava Ježka, která je určena slabozrakým a nevidomým dětem. Požádala jsem ji o rozhovor, protože to byla právě ona, kdo mi pomohl najít si cestu k hudbě - i k té náročnější. Povídaly jsme si v hudební třídě na Loretánském náměstí.

Petra:   Bylo učitelské povolání odjakživa vaším snem?
Tenglerová: Nebylo. To, že jsem se stala učitelkou, jsem dlouho považovala za náhodu. Dneska jsem ovšem přesvědčena, že v tom svou roli sehrála ruka osudu.

Petra: Proč jste se zaměřila zrovna na hudbu?
Tenglerová: Odmalička jsem chodila do hudební školy, hra na klavír byla v mé rodině tradicí a protože mi to docela dobře šlo, tak mě paní učitelka vyslala ke zkouškám na konzervatoř.

Petra: Je snadnější učit hrát na klavír člověka, který je nevidomý od narození, anebo který ztratil zrak později?
Tenglerová:Určitě je snadnější učit člověka, který někdy viděl, protože má jisté prostorové představy - dovede odhadnout například vzdálenosti - a to jsou věci, které se od narození nevidomý žák velmi těžko učí.

Petra: Když jste sama, zpíváte si?
Tenglerová:  Moje povolání mě naplňuje zpěvem a hudbou až po okraj, takže musím přiznat, že o samotě spíš v tichu odpočívám.

Petra: Jste vedoucí pěveckého sboru. Máte ve sboru jen děti s pěveckým talentem?
Tenglerová: Myslím si, že ano.

Petra: Co by se podle vás mohlo udělat pro méně výrazné talenty, aby se přesto mohly zúčastnit pěveckých vystoupení?
Tenglerová: Možná snížit laťku a umožnit dětem, které nemají takové schopnosti, chodit zpívat pouze pro radost a přistupovat k té práci od začátku s tím, že výsledek nebude bůhvíjaký, ale že přinese dětem radost a uspokojení.

Petra: Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučila hrát na klavír?
Tenglerová: Myslím, že se učím pořád. Zrovna nedávno jsem si zhruba po dvaceti letech vzala znovu stupnice, etudy a další skladby, které jsem hrávala ve škole, a začala jsem opět cvičit.Mám se stále co učit.

Petra: Jste samouk?
Tenglerová: Jak v čem. Na konzervatoři jsem studovala hru na klavír, ale například ve hře na kytaru, kterou při vyučování občas využívám, jsem naprostý samouk. Dětem to ale nevadí a skytarou si rády zazpívají.

Petra: Cvičila jste na klavír ráda, nebo pod nátlakem rodičů?
Tenglerová: Jako dítě samozřejmě pod nátlakem rodičů, ale postupně, jak jsem dospívala, tak jsem pochopila, k čemu hudba v lidském životě je, co mě osobně na ní přitahuje, a začala jsem cvičit z vlastní vůle.

Petra: Potřebujete ke své práci zrak?
Tenglerová: Ano, potřebuji.

Petra: Kdybyste o něj přišla, změnila byste povolání?
Tenglerová: Myslím si, že ne, ale bylo by pro mě velmi těžké se s tou ztrátou vyrovnat, protože jsem takřka padesát let zvyklá žít, pracovat a pohybovat se s pomocí zraku. Takže si myslím, že bych se musela hodně učit, abych ten handicap vyrovnala.

Petra: Myslíte si o sobě, že jste emancipovaná?
Tenglerová: Myslím si, že jsem, ale neodpustím si k tomu podotknout, že nemám ráda ten typ emancipovaných žen, které dělají jen kariéru, a jiné hodnoty - rodina, domácnost, rodičovství - zůstávají stranou.

Petra: Myslíte si, že žena může muži vyznat lásku jako první?
Tenglerová: Může.

Petra: A udělala jste to tak se svým manželem?
Tenglerová: U nás to bylo tak, že můj muž podnikl něco jako bleskový útok, takže než jsem se vzpamatovala, nosila jsem snubní prstýnek.

Petra: Máte s manželem stejné zájmy?
Tenglerová: Máme. Začal pracovat v této škole vlastně proto, že jsem tu pracovala já. Nejdřív mě sem chodil jen  navštěvovat, zdejší prostředí se mu  zalíbilo a zakotvil tu. Už tady oba pracujeme 25 .roků.

Petra: Podařilo se vám vztah k hudbě předat svým dětem?
Tenglerová: Podařilo, oba dva vystudovali konzervatoř. Ale musím podotknout, že jsem nevychovávala děti záměrně k tomu, aby se věnovaly hudbě. Myslím si, že to bylo spíš tím, že vyrůstaly v prostředí vyplněném hudbou. Hodně jsme si doma zpívali, zvláště když děti byly malé. Kromě toho nás často doprovázely do práce, kde měla hudba také své prvořadé místo, takže do hudby a hudebního vzdělání vpluly tak nějak nenásilně.

Petra: Když přemýšlíte o budoucnosti, čeho byste ještě chtěla dosáhnout?
Tenglerová: Chtěla bych se (konečně) naučit francouzsky, chtěla bych na vlastní oči vidět své vysněné kouty světa a hlavně bych chtěla být dobrou učitelkou, dobrou manželkou, dobrou mámou svým dětem a dobrou dcerou svým rodičům.

Petra: Říká se, že hudební a matematické nadání mají k sobě blízko. Myslíte si to taky?
Tenglerová: Pokud bych měla soudit podle sebe, tak ne.

Petra: Jakou jste měla ve škole nejhorší známku z hudební výchovy?
Tenglerová: Z hudební výchovy jedničku. Ale byly i jiné předměty, v nichž byla ta přehlídka pestřejší. Například v matematice. Tam byly známky velmi pestré.

Petra: Kdybyste měla jedno přání a jistotu, že se Vám splní, co byste ve školství změnila?
Tenglerová: Myslím si, že na to by bohužel jedno přání nestačilo. Ve školství je třeba změnit hodně věcí. Ale kdyby se to mohlo nějakým zázrakem splnit, tak bych si přála, aby žáci více rozuměli svým učitelům a učitelé svým žákům, aby k sobě byli vzájemně otevřenější a aby k sobě nepřistupovali apriori nepřátelsky. Aby byli takzvaně na jedné lodi.

Petra:Děkuju Vám za rozhovor.

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist