OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Deníček 2002

září 2002

   Měsíc září začal stejně jako každý rok, a to školou. Prvních čtrnáct bylo příjemných, protože jsme se ještě tak moc neučili a hlavně jsme si povídali o prázdninách. Postupně jsem se také vrátila i ke svým oblíbeným zájmům, jako jsou: fotokroužek, na nějž docházím na oddělení dětské onkologie ve Fakultní nemocnici v Motole, dále turistický kroužek (začal až v říjnu), k jízdě na koních či k výrobě keramiky. Během září jsem si tedy zvykala na nepříjemné časné ranní vstávání a všechny povinnosti i radosti, které souvisejí se školním rokem.

   A co se dělo v září zajímavého? Byly jsme se s mamkou podívat na výstavě s názvem Nevídáno, která probíhala v prostorách vysoké školy uměleckoprůmyslové na Palachově náměstí. Výstava byla netradiční tím, že všechny výrobky (obrázky, keramika, sochy apod.) vytvořili lidé se zrakovým postižením. Překvapilo a potěšilo mě, že mezi vystavenými obrázky i v katalogu k výstavě jsem měla také svoje výrobky, které jsem vytvořila ve škole při výtvarné výchově. Předem jsem o tom vůbec nevěděla.

   Na konci tohoto měsíce u nás doma propukla veliká oslava – moje maminka slavila totiž „kulaté“ narozeniny. Vyrobila jsem pro ni jako dárek velké přání s básničkou ve tvaru srdíčka a  růži z moduritu nabarvenou na červeno. Naučila jsem se  k tomu písničku „Krásná růže v sadu kvetla“. Na oslavu přišli taky Martin se Zůzou a tak u nás bylo veselo až do pozdních nočních hodin.

říjen 2002

Od října začaly některé další kroužky, které už jsem uvedla jako moje záliby, například turistický kroužek a keramika. Ačkoli jsem v říjnu byla nemocná,  tento měsíc byl velmi pestrobarevný, tedy plný různých příjemných akcí a výletů. Také jsem začala učit Martina se Zůzou braillovo písmo.

8. října – VODOVODNÍ RITUÁL

   Nemohla jsem jít na fotokroužek, kde se konal vodní rituál, protože jsem byla nemocná. A tak maminka vymyslela, že si ho uděláme doma, aby mi to nebylo líto. Martin se Zůzou přinesli různé rekvizity: vodní pistolky, potápěčskou a neplaveckou výzbroj (například křidýlka či kruh) a nafukovací míče. Nejdřív se přestrojili: já jsem byla vodní skřítek, mamka byla vodovodníka, Zůza byla vodovíla a Martin hrál dvojroli – potápěče a neplavce. Mám z tohoto odpoledne hezké fotky a zážitky, na které ráda vzpomínám. Největší legrace byla, když si Martin vlezl do naší vany, napustil si tam vodu a začal se cachtat. Vše skončilo velkou vodní přestřelkou v předsíni.

12. října – VÝLET ZA DRAHUŠKOU

   Tento den jsem se vydala s maminkou, s Martinem a se Zůzou v našem autě Servácovi do Svitav za naší kamarádkou Drahuškou, kterou jsme poznali bohužel na nepříjemném místě – v motolské nemocnici. Když jsme přijeli, dostali jsme po dlouhé cestě výborný oběd. Drahušku jsme potěšili několika krásnými dárky. Celé odpoledne jsme si povídali, hráli různé slovní hry a byla toho u velká legrace. Ani se nám moc nechtělo zpátky, ale už se těšíme, že za ní zase brzy pojedeme.

20. října – NEDĚLE VE ZNAMENÍ KOBLIH A KNEDLÍKU

   Když jsem se tuto neděli vrátila z výletu, na kterém jsem byla s turistickým oddílem a který se mi moc líbil, čekala na mě doma milá návštěva. Nejen že tu byl Martinem se Zůzou, ale také Zůzina maminka Myška, která mi připravila dobroty – skvělé vdolky a kynuté knedlíky s borůvkami. Byla jsem ráda, že jsem se s Myškou seznámila a ochutnala, jak výborně vaří.

25.- 27. října 2002 – VÝLET K TETĚ DO JABLONCE A VÝSTAVA V LIBERCI

   Na tento víkend jsme se všichni (já, maminka, Martin, Zůza a Servác) moc a moc těšili. Vyrazili jsme už v pátek k večeru směr Jablonec, kde bydlí moje teta Hanka. Šikulovně jsme se vyhnuli zacpanému průjezdu Prahou a zvolili objížďku přes Beroun. Večer bylo velký mejdlo, kdy jsme všichni společně s tetou a bratrancem Honzou hráli karty, povídali si a smáli se. Spát jsem šla sice později než obvykle, ale ráno jsme vstávali brzo, protože nás čekala výprava do Liberce. Navštívili jsme tam výstavu, která se jmenovala „Vnímat rukama“ a byla určena vidícím i nevidomým. Vidícím byly zavázány oči, aby si vyzkoušeli, jaké to je být nevidomý. Vystaveny byly originály soch různých velikostí a návštěvníci poznávali, co znázorňují a z jakého jsou materiálu. Součástí výstavy byl také zajímavý doprovodný program, který měl bavil nejvíc: nejprve jsme se snažili nakreslit své pocity z předmětů, které byly ukryty v sáčcích a potom jsme z hlíny tvarovali dílo, které nás při prohlížení nejvíce zaujala. Já jsem si vybrala Kámen radosti a svůj výtvor jsem pak věnovala tetě Hance, která z něj měla převelikou radost. Po příjemně stráveném dopoledni jsme se vrátili do Jablonce, kde nás čekala teta s výborným obědem. Potom jsme hráli karty a později odpoledne navštívili také strejdu, který nám do Serváce naložil obrovskou dýni. Martin se Zůzou se museli večer  vrátit do Prahy a já s mamkou jsme zůstali u tety do neděle.

29. října – SETKÁNÍ SE ŽRALOČÍM MUŽEM

   V úterý jsem se na fotokroužku v Motole setkala se žraločím mužem Stevem Lichtagem. Je to velice milý a sympatický člověk, s kterým se hezky povídá. Kdyby na světě byli samí takoví lidé, to by se to krásně žilo! Dětem promítl svůj dokumentární film o Velkém bílém žralokovi, který je ze žraloků největší a nejvíce nebezpečný. Já jsem zatím se Stevem natočila zajímavý rozhovor, který si můžete také přečíst na mých stránkách v rubrice rozhovory.

listopad 2002

Byl měsícem příprav na velkou výstavu fotografických prací dětí z onkologie a hematologie FN Motol. S Martinem a Zuzkou jsme se moc nevídali, jelikož se podíleli na přípravě výstavy.

13. listopadu – DEN NEVIDOMÝCH

   Ve škole dostal každý žák malý dárek (kalendář pro nevidomé na rok 2003, vitaminové tablety ENERGIT, 2 audiokazety na nahrávání). Večer jsem se dozvěděla od maminky, které volala babička, že mi zemřel můj jediný milovaný dědeček.

18. listopadu – LOUČENÍ S DĚDEČKEM

   Byl plný smutku a slz. Mě, mamku a mého staršího bratra odvezl dopoledne Petr Soukenka do Vyššího Brodu, kde jsme se všichni příbuzní naposledy rozloučili s dědečkem, který byl uložen do hrobu na místním hřbitově. Všechno je ten den hrozně smutné a uplakané. Ve Vyšším Brodě mi zůstala  jenom babička.

30. listopadu a 1. prosince – VÝLET ZA DRAHUŠKOU

   Ráno jsme se  já, mamka, Martin a Zuzka vypravili s naším autem Servácem na další návštěvu za kamarádkou Drahuškou do Svitav. Jelikož se blížily Mikuláš, Vánoce a Drahušky narozeniny (vše v měsíci prosinec), tak jsme s sebou vezli spoustu dárků. (Velkého plyšového psa Nováka, velký balíček ovoce – sladkostí, barvy na keramiku, která se používá v domácím prostředí, jelikož Drahuška je již 4 měsíce upoutána na lůžko a další drobné dárky). Ze všech dárků měla Drahuška ohromnou radost. Všichni jsme si dlouho povídali a hráli různé hry. Bylo u nich veselo až do pozdních hodin. Večer jsme se uložili ke spánku a druhý den po obědě jsme vyrazili na zpáteční cestu. Ještě týž den jsme se těšili na další návštěvu.

prosinec 2002

Byl měsíc bohatý na velké, radostné a mimořádné události. Stále se ještě připravovala výstava a Martin se Zuzkou měli mnoho práce.

5. prosince – MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA

   Ve 14:00 hodin se v družině naší školy shromáždili děti s vychovatelkami (mimo internátních) a očekávali příchod Mikuláše. Přišel Mikuláš a dva andělé. Odpoledne bylo plné zábavy. Někdo přednesl básničku, jiný zazpíval písničku a poté dostal svou nadílku. Všichni měli stejný dárek (vánoční kolekci, 2 audiokazety na nahrávání a různé sladkosti a ovoce). Po nadílce šli Mikuláš s anděly za dětmi na internát. Večer jsem měla doma ještě mikulášskou nadílku od mamky a táty. Bylo toho hodně a měla jsem ze všeho ohromnou radost.

9. prosince – VÝSTAVA FOTOGRAFICKÝCH PRACÍ

   V 16:00 hodin jsem se s mamkou a svými přáteli z fotokroužku zúčastnila vernisáže fotografické výstavy s názvem SVĚTLO MÉHO ŽIVOTA podle fotografie Drahušky Němečkové, která při léčení v nemocnici vyfotila zářivku na stropě pokoje. Výstavu pořádal KLUB INTERAKTIVNÍHO DOMU (KID) za přispění sponzorů: Kodak, Nikon, Nadace Preciosa, Philips, Fotografie magazín, Lifebook-časopis, (nahlédnutí na www.lifebook.cz) a další které ani neznám, v pražském divadle MINOR ve Vodičkově ulici. Výstava byla spojena s přípitkem pro štěstí při hledání dobrého světla a slavností, multimediální, program Světlo mého života. Na výstavě byly fotografie dětí z onkologie a hematologie FN Motol, kam docházím na fotokroužek. Já jsem tam měla vystavenou velkou škálu svých fotek i s psaným příspěvkem o fotografování - (ač jsem nevidomá).
   Výstavu zahájili Aleš Kysela a Iveta Kučerová, největší protagonisté celé akce -  (vedoucí KIDU). Byli tam známé i méně známé osobnosti. Setkala jsem se tam s Janem Vodňanským, který se mi podepsal do památníku. Poté si výstavu každý prohlédl osobně a na jejím konci si mohl dopřát občerstvení nápoji nealkoholickými, ale i vínem a ochutnat různé druhy chuťovek a pokrmů. V sále divadla se promítal nemocniční deníček Drahušky Němečkové, na otázky dětí odpovídala obrázky i písmem pusou kreslící Veronika Svatošová, která je po pádu ze stromu upoutaná na invalidní vozík.
   Po odvysílání obou příspěvků a dalších zajímavých fotografických prací přišlo na řadu vyhodnocení a ocenění nejlepších fotografií dětí. Zároveň se dostalo uznání a ocenění lidí, kteří pracují v dobrovolnickém centru KID. Oceněné děti dostaly věcný dar – fotoaparát a účastnický diplom. Nebudu je jmenovat, abych na někoho nezapomněla a stejně je neznáte. Jsou to děti, které se léčí ve FN Motol na oddělení onkologie a hematologie. Za Drahušku, která nemohla přijet, (již jsem dříve v jiné části deníčku zmiňovala důvod) převzala cenu maminka, která na výstavu do Prahy přijela až ze Svitav. Já jsem dostala nejvyšší ocenění – diplom za fotoreportérku LIFEBOOKU za rok 2002, krásného velkého plyšového bernardýna (kterého jsem ani neunesla), keramickou hlínu, která se nevypaluje a cestovní přehrávač na CD. Ze všech cen jsem měla velkou radost, jelikož jsem nepočítala, že vůbec nějakou dostanu. Všem zúčastněným se výstava moc líbila a já s mamkou jsem odcházela mezi posledními okolo 21:00 hodiny. Protože máme malý byt, ještě ten den večer jsem se rozhodla že plyšového bernardýna věnuji některému z dětských domovů.

20. prosince – ŠKOLNÍ BESÍDKA A ROZDÁVÁNÍ DÁRKŮ

   V 9:00 hodin se všechny třídy s pedagogy a vychovateli sešli na pracovně, kde se zpívalo, povídalo a pojídalo cukroví. Asi po 2 hodinách jsme se rozešli do svých tříd, kde jsme si dále povídali s třídním učitelem o Vánocích. Poté jsme si rozdali dárky od spolužáků i pana učitele. S přípitkem limonádou „ ZON“ jsme si celá třída popřály krásné svátky a začaly nám 14 denní prázdniny. Od sdružení rodičů a přátel školy dostal každý žák dárek – walkman  s rádiem a sluchátky značky Panasonic a 4 náhradní dobíjecí tužkové baterie.

24. prosince – ŠTĚDRÝ DEN

   Na tento den jsem se těšila celý rok. Mamce s pomocí táty jsem sehnala  dárky o kterých mluvila a doufala jsem, že z nich bude mít radost. Ráno jsem pomáhala tátovi strojit stromek, maminka rovnala na táce upečené dobré cukroví. Během dne jsme sledovali v televizi  krásné pohádky a těšili se na večer. Maminka odpoledne přichystala vše na štědrovečerní večeři. Po vynikající večeři jsme šli do pokoje ke stromečku, kde jsme zpívali koledy a začalo rozdávání dárků. Dostala jsem toho spousty, kdybych vám je měla všechny vyjmenovat, vydalo by to na pěkně dlouhý seznam. Tak alespoň např. – oteplovačky do pasu na hory, barvy na batikování, korálky na navlékání, stojánek na mobil, domácí pantofle, zubní pastu a kartáček na zuby, 1 díl Harry Potter a Kámen Mudrců na osmi audiokazetách, 4 CD, 3 kilovou nutelu, gumičky do vlasů a další dárky. Bylo toho opravdu spousta. Od Petra, Jolany a Honzíka Soukenkových jsem dostala credit do telefonu, zvukové hodinky pro nevidomé a plyšové prasátko do mé už velké sbírky. Dostala jsem toho hodně a den se vydařil podle mých představ.

25. a čtvrtek 26. prosince – VÁNOČNÍ SVÁTKY

Tyto dny jsem se radovala z dárků a užívala si volna. Všechny školní starosti jsem hodila za hlavu.

28. prosince – ŠTĚDRÝ DEN SE ZUZKOU A MARTINEM

   Dnes k nám přišli oslavit Štědrý den Zuzka s Martinem. Maminka opět přichystala výbornou štědrovečerní večeři a opět se u nás rozdávali dárky. Od Zuzky a Martina jsem dostala spousty dárků, ze kterých jsem měla velkou radost. Např.: rehabilitační balon, knihu vtipů pro nevidomé, dvoudílný dívčí román, od Martina vlastnoručně přepsané do Braillova písma utvořenou knihu svých napsaných básniček, od Zuzky ručně ušité prasátko jako polštářek a další drobné dárky. Byl to moc krásný večer. Martin se Zuzkou u nás přespali a druhý den jeli domů.

29. prosince – SMUTNÁ ZPRÁVA

   Další den radosti  z dárků a volna, kdy mě vůbec nenapadlo, že mě čeká něco hrozného. Když Martin se Zuzkou odjeli, maminka se také těšila z volna, tak to odpoledne uhodilo jako blesk. Volala nám z nemocnice sestra Drahušky, kam Drahušku odvezli o Vánocích pro zhoršení zdravotního stavu a přijeli za ní na návštěvu, (maminka a tatínek se u ní střídali po dnech a neustále byli s ní), že Drahuška zemřela. Radost z Vánoc vystřídal nebývalý smutek nad ztrátou své kamarádky, která zemřela na rakovinu přesně v den svých 17. narozenin. V srdci mám veliký smutek a pláču.

úterý 31. prosince – SILVESTR

   Na Silvestra jsem byla s mamkou a bratrem doma. Vůbec se mi nechtělo nic slavit a veselit se. Stále jsem myslela na Drahušku a také si vzpomněla na svého dědu, že ty dvě milé osoby už nikdy neuvidím. Bylo nám smutno. Přesto maminka ač ve smutku připravila vynikající menu – chlebíčky, chuťovky a jiné dobroty, povídali jsme si a poslouchali televizi. Nový rok jsme oslavili přípitkem a s přáním, aby ten následující nebyl tak krutý.


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist