Jednoho zimního večera, když už byla úplná tma a na obloze hvězda vedle hvězdy, stál čtyřletý Vilém s maminkou u otevřeného okna a pozorovali nebe, které připomínalo černou látku se spoustou přišitých lesknoucích se knoflíků.

            Pojednou chlapec spatřil hvězdu, která létala. Vypadalo to, že za ní vlají husté zlaté vlasy. „Mami, podívej, vidíš támhletu cestující hvězdičku?“ řekl užasle a ukázal na ni prstem.

„Jistě, vidím. To je kometa,“ vysvětlila mu maminka.

„Kokoko ko co?“ zeptal se Vilém, který slovu nerozuměl.

„To je kometa,“ zopakovala mu maminka ještě jednou, pomaleji.

„Proč se jí říká kometa?“ ptal se malý zvědavý Vilém.

Maminka se zamyslela a potom mu vysvětlila: „Když dáš pryč to první písmenko, zbyde Ti slovo OMETÁ. No a co dělá kometa na nebi svým velkým ocasem? Přece ho ometá! To K na začátek si lidé zkrátka přidali.“

Vtom let komety nabral směr k zemi. Když byla v úrovni řady oken, kde stál Vilém se svou maminkou, stočila svůj let k nim. Zastavila se až před jejich otevřeným oknem a otočila se k němu. 

„Ahoj! Ty jsi kometa?“ pozdravil Vilém kamarádsky.

„Ano, Viléme.“ Odpověděla kometa mile.

„Jak víš, že jsem Vilém?“ podivil se chlapec.

„My komety známe jména všech dětí.“ odpověděla kometa s úsměvem.

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Vilém.

„Já jsem Glopolora“ představila se kometa jménem, které znělo Vilémovi hodně vznešeně.

„Co tam na tom nebi vlastně pořád děláš?“ vyptával se.

„Já mám na nebi spoustu činností a práce. Cestuji kolem planet a zkoumám, čím je která zvláštní, dohlížím na hvězdy, které teď můžeš vidět, zdravím se s nimi, ale můj hlavní a nejobtížnější úkol je zametat svým ohonem celé nebe,“ vysvětlila Glopolora, jakou těžkou funkci na nebi má.      

„A kde máš, Glopoloro, svůj zlatý ocas?“

„Ten je vidět, jenom když létám. Když jsem v klidu, je neviditelný.“

„Proč?“ zeptal se malý, tudíž i hodně zvědavý Vilém.

„Nevím, takový je už můj osud,“ odpověděla kometa.

„To nevadí. Jsi krásná i bez svého zlatého ocasu.“ řekl  Vilém a vzápětí dodal: „Měla bys už letět. Máš spoustu práce, tak ať to stihneš a nemusíš se honit. Pozdravuj ode mě prosím všechny hvězdičky.“

„Máš pravdu, Viléme, už budu muset letět. Tvůj pozdrav určitě vyřídím,“ slíbila kometa Glopolora. „Jsi moc milý a hodný chlapec, až poletím zpět na nebe, něco si přej. Ať to bude cokoliv, splní se Ti to. Svoje přání ale nesmíš vyslovit nahlas.“

„Dobrá, děkuju,“ řekl chlapec radostně.

Než se s kometou Glopolorou rozloučil, zeptal se ještě: „Přiletíš mě zase někdy navštívit a popovídat si se mnou?“

„To víš, že ano.“

Potom se spolu rozloučili a kometa se vydala na dalekou cestu, která končila na nebi.

Vilém si přál své nejtajnější přání, které se mu opravdu vyplnilo a kometa Glopolora ho často navštěvovala a vyprávěla mu, co je na nebi nového.

Únor 2007

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Povídky


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist