OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » Aleš Kysela

S Alešem Kyselou, předsedou Klubu interaktivního domu KID a vydavatelem Lifebooku jsme se sešli jednoho chladného úterního odpoledne ve Fakultní nemocnici Motol, na oddělení onkologie. Známe se už přes tři roky, a přesto o tomto velmi zaměstnaném a zajímavém muži nevím zdaleka všechno. Proto mi slíbil, že zodpoví řadu otázek, které jsem si na něho připravila.

Petra:  Proč sis vybral právě toto zaměstnání?
Kysela:  Myslím, že si spíš trošičku vybralo mě. Pro mě to ani tak není zaměstnání, ale místo, kde ze sebe něco můžu dát, a zároveň místo, kde můžu něco od ostatních dostat.

Petra:  Změnil bys ho?
Kysela:  Měnil jsem v životě už několikrát, pracoval jsem na různých místech, ale tuhle práci v Motolské nemocnici bych asi za nic nevyměnil.

Petra:  Označil bys sám sebe za rozhodný typ?
Kysela:  Někdy jsem rozhodnější, někdy méně, to záleží na situaci, ale většinou jsem schopný rozhodovat se dost rychle.


Petra:  Takže si taky rád prosadíš svou?
Kysela:  Musím se přiznat, že ano. Ovšem ne za každou cenu. Pokud se setkám s někým, kdo mě přesvědčí o názoru, který jsem zpočátku považoval za nepříznivý, tak ho rád přijmu a neprosazuji dál svou.

Petra:  Pomáhají ti tyto vlastnosti při práci?
Kysela:  Pomáhají mi v tom, že dokážu dovést věci do konce. Kdybych byl váhavý typ, přemýšlel bych pořád dokola a nic bych nerealizoval. Rozhodnost je užitečná, ale přesto realizace projektů nezáleží jen na mně a může samozřejmě narazit na překážky. Například když jsem se rozhodl, že v Motolské nemocnici přímo u vchodu založím velikou zahradu. Nápad se mi podařilo uskutečnit, pak ovšem zavolal pan ředitel a řekl:"Do tří dnů tu zahradu zrušte." A já jsem musel s partou dobrovolníků celou tu zahradu, která vážila 400 tun, odklidit.

Petra:  Pamatuješ si na dobu, kdy ti bylo šestnáct? Jaký jsi tenkrát měl vztah ke škole?
Kysela:  V šestnácti letech jsem byl ve druhém ročníku gymnázia a můj vztah k tomuto ústavu byl velmi rozporuplný - už podle toho, že mu říkám ústav, je zřejmé, že to pro mě nebylo úplně nejoblíbenější místo na světě. Nicméně za velké plus té školy pokládám, že jsem tam potkal celou řadu zajímavých lidí. Rádi dneska, po těch letech, s bývalými spolužáky vzpomínáme a porovnáváme, jací jsme byli tenkrát a jací dnes. Například můj kamarád, který od mě tenkrát při češtině opisoval, je dnes primářem v nemocnici a já, který jsem od něj opisoval při matematice, jsem se chytil u novinařiny.

Petra:  Měl jsi už tenkrát jasné představy o svém budoucím životě?
Kysela:  Moje tehdejší představy o budoucnosti... Chtěl jsem být architektem, chtěl jsem navrhovat budovy, které by si potom lidé postavili - tak jako můj tatínek. Připadalo mi to zajímavé. Nakonec ale bylo všechno jinak a já jsem šel studovat žurnalistiku. Ale přestože nejsem architekt a nekreslím návrhy domů, myslím, že mi zůstala velká představivost. Představivost spojená se zvídavostí jsou asi nejdůležitější rysy mojí povahy. Pomáhají mi nejenom rozvíjet sám sebe, ale myslím, že mi i pomáhají pomáhat jiným.

Petra:  Mluvíš o rysech své povahy. Myslíš, že jsi spíš extrovert, nebo introvert?
Kysela:  Těžko se mi to posuzuje, ale myslím, že jsem spíš introvert. Jako takový jsem musel překonat hodně překážek, když jsem začínal vést nějaký kolektiv, ať už to bylo Dobrovolnické centrum v nemocnici Motol, nebo akce Indiánské prázdniny a podobně.

Petra:  I introvert může mít smysl pro humor. Máš ho?
Kysela:  Občas. Mám rád to, čemu se říká anglický humor, naopak nemám rád takzvané kanadské žertíky. To je asi tak rozmezí, ve kterém se můj smysl pro humor projevuje.

Petra:  A když se staneš sám terčem nějakého vtípku, vadí ti to?
Kysela:  Vadí, ale nedávám to na sobě znát.

Petra:  Když už jsme u humoru - myslíš si, že smích léčí?
Kysela:  Myslím si, že smích může léčit, ale může i zabíjet. Znám lidi, kteří se dovedou smát tak, že mívám strach o jejich zdraví.

Petra:  Dosáhl jsi podle svého názoru něčeho, na co můžeš být hrdý?
Kysela:  To je otázka, na kterou by asi měl odpovědět spíš někdo jiný. Když se ohlédnu zpátky... (pohled přes rameno do chodby Motolské nemocnice) ... tak se přiznám, že mě spíš překvapuje, že tady v nemocnici už trávím šestý rok a po celou tu dobu se snažím něco vytvářet a nějak pomáhat. Nevím, jestli jsem na to hrdý, ale jsem rád, že to dělám.

Petra:  A teď opačně: Jsou věci, za které se stydíš a které bys nejraději vymazal?
Kysela:  Jsou...určitě. A nechám si je pro sebe.

Petra:  Nemáš někdy pocit, že ti práce až moc zasahuje do osobního života?
Kysela:  Znovu bych rád řekl, že to co dělám, není pro mě v pravém slova smyslu prací. Vlastně je to součást mého osobního života. Patřím k lidem, kteří velmi těžko oddělují soukromý život od profesního. Nemám pracovní dobu od - do. Občas, když ostatní lidé jsou v zaměstnání, tak já odpočívám, a jindy naopak, když většina lidí má "padla", tak já pracuji. Ale na to si člověk zvykne a naučí se s tím žít.

Petra:  Máš děti?
Kysela:  Nemám.

Petra:  A chtěl bys mít? Kolik?
Kysela:  Určitě ano, chtěl bych mít děti, ale o počtu jsem neuvažoval. Začíná číslem jedna a dál se uvidí. Na druhé straně to, co dělám v Motole, mi umožňuje být pohromadě s mnoha dětmi - jejich počet je vlastně nekonečný.

Petra:  Uvažoval jsi někdy o tom, co je nejdůležitější věc, kterou otec svým dětem může dát?
Kysela:  To se nejdřív musím zamyslet, co dal můj otec mně... Dal mi opravdu hodně v tom směru, že se mnou trávil spoustu času, umožnil mi, dívat se, jak pracuje, neodháněl mě a velmi často mi pomáhal, když jsem si nevěděl rady. Takže možná jedna z nejdůležitějších věcí je, aby otec pomohl svému dítěti, když neví, kudy kam, ale zároveň by mu měl nechat vlastní prostor k tomu, aby se mohlo vyvíjet.

Petra:  Čteš hodně? Co zrovna? Ale opravdu!
Kysela:  Opravdu zrovna čtu knihu od Jaroslava Šabaty, jmenuje se Opilé banány. Dostal jsem ji předevčírem, takže o ní můžu zatím říct jen málo. Ale jinak čtu skoro pořád a skoro všechno.

Petra:  Ovlivnila tě literatura v životě?
Kysela:  Ovlivnila, ovlivňuje a doufám, že ještě bude ovlivňovat. Za prvé mi poskytuje prostor k velké představivosti. Když čtu, mozek pracuje naplno a s větší samostatnou fantazií, než kdybych se díval na televizi nebo na film. Ale literatura je pro mě i místo, kam utíkám. Každý večer před spaním se snažím číst a tím se vlastně po celém dni uklidním. Myslím, že literatura je pro mě nenahraditelná.

Petra:  Máš oblíbené autory a žánry?
Kysela:  Díky studiu žurnalistiky jsem se seznámil se všemi českými staršími i novějšími klasiky a některé jsem si oblíbil, třeba Karla Poláčka, Karla Čapka a Jaroslava Haška. Kromě toho mám rád anglosaskou literaturu - romány i dobrodružné příběhy, které umožňují jistý druh úniku z každodenního života. Ale čtu také přírodopisné a cestopisné knihy, zkrátka nevyhýbám se žádnému žánru.

Petra:  Kdybys měl možnost jednoho jediného splněného přání, co by sis přál změnit?
Kysela:  To je klasická otázka, na kterou se ovšem poměrně těžko odpovídá. Možná bych si přál, abych nemusel chodit za žádnými dětmi do nemocnice, protože by tady žádné nemocné děti nebyly. Na druhé straně kdyby se mi právě toto přání splnilo, tak by mi ta setkání hodně chyběla. Takže vlastně nevím, jestli je to přání, které bych si měl přát.

Petra:  Aleši, děkuji za rozhovor!

Autor: nevidomá Petra Zelenková

Zpět na Rozhovory


Kontakt

Petra Zelenková
Praha 6, Zeyerova alej 1843/18
235365181 / 607689860
FAX číslo sponzorského účtu: 171683424/0300
626077159 (slepýš1)
p.zelenkova

TOPlist