Hádanka: Která tři slova slyší žralok nejraději? Muž přes palubu!
„Žraloků se nebojím, mám je rád,“
„Vždycky tvrdím, že hlavní producent mých filmů je svatý Petr, který to ze shora všechno hlídá,“
říká v rozhovoru Steve Lichtag – filmař, potápěč, dobrodruh a v neposlední řadě velmi příjemný a sympatický člověk. Povídali jsme si spolu při jeho návštěvě dětské onkologie ve Fakultní nemocnici Motol, kam přišel dětem promítnout svůj film o Velkém bílém žralokovi v rámci žraločího rituálu, který se tady konal 29. října 2002.
Jaký byl Váš první film o žralocích? Bojíte se ještě dnes, po deseti letech, při setkání s dravými živočichy?
To je velice zajímavá otázka, protože mi ji ještě nikdo nikdy nepoložil… Můj první film se jmenoval „Žraločí tango“ a byl to takový půlhodinový film o setkání člověka a útesových žraloků, hejna útesových žraloků. Já na něj strašně moc vzpomínám, ale přiznám se, že tenkrát jsem strach ze žraloků neměl. Opravdu strach ze žraloků nepatří k této profesi, protože kdo chce se žraloky pracovat, tak se s nimi musí mít rád. A já se s nimi mám rád. Teď, po deseti letech, je ten pocit pořád stejný. Akorát když jsem teď dělal film o Velkém bílém žralokovi, tak kvůli tomu, že je tak velký, tak je tam i daleko větší respekt, ale není to strach. Nebojím se žraloků, mám je rád.
Jaké byly Vaše pocity, když jste se ocitl bez ochranné klece poprvé žralokovi tváří v tvář?
Na tohle dnes vzpomínám a myslím si, že na ten okamžik do smrti nezapomenu, protože ten moment byl velmi zvláštní a - dá se říct – velmi výjimečný. Když jsem odjížděl natáčet Velkého bílého žraloka, tak jsem ho vlastně do té doby neviděl. A když jsme na něj na moři čekali, po několika týdnech se nám začala houpat a třepat loď. Tak jsme vyběhli a já jsem utíkal na záď té lodi a tam jsem uviděl poprvé bílého žraloka tváří v tvář. Až na to, že on v tom okamžiku byl zakousnutý do naší lodi, takže ty pocity byly opravdu hrůzostrašné. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil obrovskou sílu tohoto žraloka a čtrnáct dní jsem potom nespal. Tak to byly moje pocity.
Jaká byla reakce žraloka?
Já si myslím, že jestli byl někdo úplně v klidu, tak to byl ten žralok. Prostě si okousal naši loď, kousnul si do motoru, převalil se na záda a zmizel v hlubinách. Už se nevrátil. Asi si řekl něco jako – fuj, to jsem se zase netrefil. Prostě kousnul si do špatného jídla.
Vydávají žraloci nějaké zvuky jako třeba delfíni?
To je strašně zvláštní otázka, velice zajímavá. Delfíni vydávají velmi specifický, takový hodně vysoký tón, takové pískání, což je úžasné. Žralok nic takového nevydává, ale je tam takové určité funění. On trošku jako by funí, ale nevím, jestli funí pod vodou. Já jsem ho vždycky zaregistroval funět nad vodou, ale pod vodou si nejsem jistý. Kdybych teď chtěl odpovědět úplně správně, tak bych spíš měl říct, že nevím. Možná vydávají jakýsi mikrozvuk, nebo je to spíš nějaký magnetický povel, kterým se dorozumívají, ale není to přímo hlasitý zvuk jako u delfínů, kterému bychom my, lidé rozuměli.
Dá se žralok ochočit?
Žralok je bezesporu nejpodivnější, nejzáhadnější a pro člověka nejvzdálenější dravec, vlastně paryba. My žralokům zatím moc nerozumíme, ale zcela jistě můžeme říct, že žraloci si dovedou po určitém čase zvyknout na lidi. To znamená, že si dovedou uvědomovat třeba to, že někam na určité místo přijde člověk a nakrmí ho. A žraloka při tom v žádném případě nezajímá člověk, ale to žrádlo. Já si myslím, že přes žrádlo funguje úplně všechno. Věřím tomu a jsem o tom přesvědčen, že kdybychom se my naučili trošku víc jim rozumět, tak by i žralok se mohl jednoho dne ochočit.
Kolik má žralok zubů?
No, to je otázka! Žralok jich má samozřejmě obrovskou hromadu, protože má zuby v řadách za sebou, horní čelist je ve čtyřech řadách. Většinou mají žraloci zubů velmi nepravidelně, ale bavíme se řádově, i když nepřesně o kolo stovky zubů. Otázka je, co počítáme mezi zuby, protože to, co se žralokovi vytváří vzadu, je něco mezi jakousi želatinou a zubem. Takže vlastně v okamžiku, kdy má vepředu ty zuby, které vidíme, tak vzadu na patře už má přilepenou jakousi měkkou kost, což už je vlastně tvořící se zub.
Nedávno jste na chatu uvedl, že máte manželku. Podílí se nějak na Vaší práci? A jestli ne – tak co na Vaši práci říká? Nemá o Vás strach?
Řekla jste to zcela správně – na chatu jsem řekl, že mám ženu, čímž pádem je jasné, že se na práci se žraloky nepodílí, protože ji stále mám. Moje žena se žraloků velmi bojí, je to strašně zajímavé, ale ona má až panický strach ze žraloků. Pokoušel jsem se jí jednou žraloky přiblížit: vzal jsem ji do karibské oblasti, kde jsem natáčel útesové a černocípé žraloky. A mojí ženě to vůbec neprospělo, není vůbec ten typ člověka, který by vyhledával společnost žraloků. Myslím si, že našemu vztahu to prospívá, protože ona si mě možná trošku víc váží. Sice tvrdí, že jsem tak trochu blázen a že to mám v hlavě maličko přeházený, že mám hodnoty posunuté úplně jinak… Nicméně protože sama vystudovala filmovou školu, tak ví, že pro mě je to práce. A já tu práci dělám strašně rád, svůj život jsem právě tomu nějakým způsobem upsal a nemám v plánu to měnit.
Kolik času Vám zabere natočení jednoho dokumentu? Máte při této práci čas na rodinu?
To jste se taky trefila, vy se do mě opravdu trefujete jak do panáka … Každý film vezme jinak času, natáčet filmy se zvířátky je velice složité. Myslím si, že podstatnou roli v tom hraje počasí, náhoda a samozřejmě úplně největší roli hraje štěstí. Já vždycky tvrdím, že hlavní producent mých filmů je ten „nahoře“, svatý Petr, který to všechno hlídá, který mně dá možnost ty zvířátka nějakým způsobem zkorigovat nebo jim dá to počasí, aby se cítila dobře, aby přišla a potom taky aby spolupracovala. pro porovnání: když jsem natáčel „Žraločí tango“, tak to trvalo jeden měsíc, zatímco film o Velkém bílém žralokovi se točil plného natáčecího času okolo roku.
A co se týče rodiny? Samozřejmě že mám toho času míň než někdo, kdo odejde v sedm do práce a vrátí se ve čtyři domů. mám trochu složitější, protože někdy odcestuju na měsíc nebo dva, takže po ten čas mě moje rodina nevidí. Potom se snažím v rámci svých možností jim to nějak vynahradit.
Děkuji za rozhovor. Petra Zelenková
Autor: nevidomá Petra Zelenková