Jednou si počítač řekl: „Proč si mne nevšímají, proč mě přehlížejí?“ A usmyslel si: „Však až mne budou potřebovat, tak se naschvál nezapnu, budu se zasekávat, ať si myslí, že jsem rozbitý“. Jak řekl, tak udělal.
Brzy začal Ondra chodit do školy a nosil z hodin počítačů úkoly, které by měl správně psát na počítači, ale on je psal na starém psacím stroji. Ten se ovšem brzy rozbil.
Jednoho dne povídá Aleš Jitce: „Na čem budeme psát Ondrovi do školy omluvenky a na čem bude Ondra psát úkoly z počítačů?“
„A nezapomeň Aleši na různá potvrzení, která potřebujeme do práce“, dodala Jitka.
„To je pravda, co s tím uděláme?“ řekl Aleš.
V tom se ozval Ondra: „Vždyť máme ještě počítač.“
ZUXY 7 se zaradoval.
„To pro mě vypadá nadějně,“ pomyslel si. Ale vzápětí ztratil veškerou naději, protože promluvil tatínek.
„Jak si můžeš myslet, že přistoupím na tak hloupý nápad. Vždyť víš, jaký je můj názor na počítač. Bere elektřinu a kazí oči,“ řekl. Maminka však byla jiného názoru.
„Jestli chceš Aleši šetřit elektřinu a svoje oči, tak se nedívej na televizi. Tentokrát považuji Ondrův nápad náhodou za mimořádně dobrý. Jak je možné, že jsme počítač tak dlouho přehlíželi? To tedy nechápu!“ řekla Jitka a šla napsat na počítači omluvenku pro Ondru na druhý den do školy, jelikož měl jít k lékaři. Ale všichni zůstali v údivu, ZUXY 7 nešel zapnout!
„Co se s ním mohlo stát?“ divil se Aleš. „Vždyť jsme ho ještě vůbec nepoužívali!“
„A co když je to právě tím?“ napadlo Ondru. „Počítače jsou přece společenské vynálezy. Potřebují kolektiv.“
Rodina litovala toho, že si tak málo všímala svého společenského počítače. Poněvadž ZUXY 7 viděl, že ho potřebují a že jim schází, ale také se bál, že by si mohli koupit nějaký psací stroj, tak se zapnul.
Od té doby rodina psala vše na počítači. Stal se z něj veselý počítač i rodina byla rázem veselejší.
Autor: nevidomá Petra Zelenková