Jak jistě řada z Vás ví, mým velkým koníčkem je focení. Stále se setkávám s tím, že se mne lidi ptají, jak mohu se svým handicapem fotit a co z fotek mám, jak si je prohlížím. Rozhodla jsem se proto, přiblížit vám tuto činnost a představit vám některé moje fotky (fota z keramiky dělá mamka a fotky z akcí jsou ve většině práce mých doprovodů).
Fotím na obyčejný digitál. Fotím na režim „auto,“ ve kterém si foťák sám určí všechny potřebné údaje pro vyfotografování sám. Ráda bych ovšem začala fotit na jiný režim a dozvěděla se o focení více informací. Nyní k samotnému focení.
Fotit lidi není až taková věda, dotyčný na mě promluví, já namířím objektiv foťáku a zmáčknu spoušť. Někdy se stane, že na ni je dotyčného jen půlka hlavy nebo člověk vedle něj a cílený objekt vůbec, ale to se stává zřídka. Můj nejvěrnější fotografický objekt byla Belluška. A ptáte se, jak jsem fotila Bellu, když ta na mě promluvit nemohla? Nastavila jsem si ji tak, jak jsem potřebovala, přišla jsem blízko k ní, nastavila jsem si foťák do správného místa, pak jsem pár kroků couvla a cvakla. Stejně to dělám i při focení věcí.
Další skupina mých fotek jsou tzv. fotky do neznáma. Zkrátka někam namířím foťák a udělám fotku. Občas tímto stylem vznikají zajímavé fotky.
Nejhorší level je focení na akcích a koncertech, protože je tam většinou špatné osvětlení, lidé jsou alespoň částečně v pohybu a směr zvuku je zkreslený. Navíc je prostředí hlučné.
Na veletrhu práce 2017, který se konal v Letňanech na výstavišti, jsem objevila možnost fotografických kurzů. Bylo mi řečeno, ať na kurz přijdu, že mě rádi přivítají. Na moji otázku, jestli není můj handicapem problém, mi bylo s jistotou a úsměvem odpovězeno, že nikoliv. Silně uvažuji, že bych kurz navštívila, protože jak řada z Vás ví, tak focení na režim „AUTO“ není zdaleka ideální.
Do kategorie „Moje fotografie“ budu dávat fotky, které budou vtipné, zajímavé, netradiční, ale třeba i nějakým způsobem nepovedené a tím originální, ale i obyčejné fotky, které byste zachycené nevidomým člověkem nečekali.
Závěrem bych vám ráda vysvětlila, jak své fotky hodnotím. Když fotky přenesu z fotoaparátu do počítače, někdo vidící mi musí popsat, co na fotkách je (v mém případě je to moje mamka). Když mi např. řekne: „Tady je nějaká slečna, má dlouhý hnědý vlasy a usmívá se“, tak podle data záznamu fotky usoudím, že je to kamarádka XY, se kterou jsem ten den byla v kavárně. Horší je, když je na fotce skupina lidí a já se snažila fotit někoho konkrétního, koho popisující nezná.
Zbývá mi popřát vám příjemné prohlížení mých fotek.
Vaše Petra
16. 1. 2018