Byl jednou jeden jedenáctiletý chlapec. Jmenoval se David a měl velké dětské přání STÁT SE KOSMONAUTEM jako byl jeho tatínek Michal. Jeho maminka Jiřina byla lékařka.
David se jednoho dne rozhodl, že se se svým snem svěří rodičům. Přišel za nimi a řekl: „Mami, tati, rozhodl jsem se, svěřit se vám se svým velkým snem. Přál bych si, podívat se do vesmíru a až vyrostu chci být kosmonautem jako táta.“
Maminka Jiřina naprosto nesouhlasila, poněvadž měla strach, že se Davidovi něco stane. Tatínek Michal z počátku také nesouhlasil, říkal: „Stačí, že se maminka musí bát o mě a ještě aby se strachovala o tebe.“ Po chvíli však řekl: „Tak jo.“ Maminka Jiřina se strachem, také řekla: „Tak dobře.“
Druhý den si David s tátou Michalem vzali sebou hodně pití, něco k snědku a hodně kyslíku, nasedli do rakety a vydali se na cestu na planetu Jupiter. Cestou David viděl z okýnka kometu a mléčnou dráhu. Cestou také minuli planetu Mars. Když dorazili na místo, David si nabral do skleničky vzorek půdy, tatínek Michal zahrabal pod povrch půdy družici a když se chystali, že půjdou zpátky k raketě, uslyšeli za zády nějaké zvuky, ohlédli se a co nevidí. Na Jupiteru byl létající talíř. Když chvíli stáli a koukali na něj, na talíři se začal objevovat otvor ze kterého začali vylézat malý zelení mužíčkové s anténkami na hlavě a jeden z nich řekl: „Vetřelci na obzoru!“ Tatínek Michal odpověděl: „My přicházíme v míru.“ Zelený mužík se otázal: „Vy být přátelé?“ „Ano,“ řekl Michal. Zelení mužíčkové vyprávěli Michalovi a Davidovi o jejich životě na planetě Jupiter a Michal s Davidem zase vyprávěli o životě na planetě Zemi. Netrvalo dlouho a byli z nich přátelé. Malý David měl sebou fotoaparát, aby si mohl tuto planetu vyfotit a tak při té příležitosti si vyfotil i malé zelené mužíčky, aby mu maminka věřila, až jí bude vyprávět, že je potkal. Když nastala chvíle loučení, Michal i David slíbili, že je zase přiletí navštívit. Nastoupili do rakety a vydali se na dalekou cestu k planetě Zemi. Když přistáli před domem a maminka uviděla jejich raketu, štěstím, že je vidí živé a zdravé se rozplakala a vyběhla jim před dům naproti. Maminka Jiřina hned spustila: „Vy kluci zatracený, ani si nedovedete představit jaký jsem o vás měla strach, co jsem se pro vás naplakala.“ Vždyť také Michal s Davidem byli pryč dva týdny. Ale když viděla jak David vypadá spokojeně a slyšela jeho zážitky a také viděla fotografie které nafotil, začala se o Davida a Michala bát mnohem míň. A nakonec řekla: „Tak a od dneška můžeš létat s tátou každý den, když ti to dovolí.“
A táta Michal řekl: „Samozřejmě, že může, alespoň pozná něco nového a zažije nějaké dobrodružství.“ A od té doby byl z Davida malý kosmonaut.
Autor: nevidomá Petra Zelenková