Hudebník Mario Bihári je někomu určitě známý i jako autor fotografií. Letos v zimě měl výstavu v Deylově ústavu na Maltézském náměstí. Místo nebylo vybráno náhodně – Mario je nevidomý a se zdejší konzervatoří ho spojuje hodně vzpomínek. Sešli jsme se, abychom si popovídali o hudbě, o fotografování, o životě.
Petra: Co Vás přimělo k tomu, že jste jako nevidomý začal fotit?
M. Bihári Byl to Björn Steinz, německý fotograf, který v Praze studoval FAMU a fotil u nás na škole svůj projekt na diplomku o vnímání nevidomých lidí. Skamarádili jsme se, šli jsme do hospody a jen tak z legrace jsme tam začali fotit. Při tom nás napadlo, že by to mohlo být zajímavé fotit společně stejné věci, každý svým způsobem – on, který vidí a já, který nevidím. A takhle to celé vzniklo.
Petra: Co Vám focení dává?
M. Bihári Baví mě na tom ta nejistota, jestli to vyjde. Prostě se mi to líbí.
Petra: Fotíte barevně, nebo černobíle?
M. Bihári Černobíle jsem fotil „Obrázky z duše“, to byla moje první výstava. Slyšel jsem totiž, že umělecké fotografie bývají černobílé, že je to hezčí. Moje druhá výstava „Hudba v obraze“ je barevná. Je to proto, že hudbu vidím v barvách. Možná to vnímáš stejně. Pro mě je i slovo barevná záležitost a vůbec – vidím svět barevnej. Když jsem fotil třeba flétnu, tak jsme to natónovali do modra, protože flétnu vnímám modře. Klavír má víceméně hnědou barvu, jenom ve výškách je bílej.
Petra: Fotíte bez blesku?
M. Bihári Už jsem fotil i s bleskem, když to bylo třeba. Björn mi vždycky pomůže nastavit foťák, je vlastně takový můj technik-asistent. Já si vyberu, co budu fotit a jakým způsobem a on se mi postará o tu technickou stránku. Fotím autofocusem, takže nemusím zaostřovat.
Petra: Jaká tvorba je Vám bližší – hudba, nebo fotografování?
M. Bihári Hudba. Je to moje práce i koníček, nic jiného vlastně neumím. Já nejsem fotograf, jsem hudebník. Moje focení je dost často náhoda.
Petra: Umíte na bicí, klarinet, piano a akordeon. Proč jste si vybral právě tyto nástroje?
M. Bihári Já jsem si je nevybral, ale život to tak vybral. Na harmoniku jsem vlastně nechtěl hrát, ale musel jsem, protože jsem chodil na základní školu do Levoče a tam jiná možnost nebyla. Pokud jsem se chtěl dostat v Praze na konzervatoř, tak mi nic jiného nezbývalo. Na klavír jsem tenkrát kašlal, necvičil jsem, takže jsem musel hrát na harmoniku. S odřenýma ušima mě tady na konzervatoř nakonec vzali.
Petra: A na co jste se zaměřil na konzervatoři?
M. Bihári Harmoniku jsem měl jako hlavní obor, klarinet jako druhý a k tomu obligátní piano. Pokud jde o bicí, tak jsem samouk. V Levoči na škole jsme měli takovou kapelu, hráli jsme maďarské lidovky, protože hodně spolužáků bylo Maďarů – tam jsem s bicími začal.
Petra: A jak dlouho Vám trvalo, než jste to jako samouk zvládl?
M. Bihári Ještě jsem to zdaleka nezvládl. Člověk má na sobě pořád co zdokonalovat. Když je někdo sám se sebou spokojený, tak to není v pořádku.
Petra: Hodláte se ještě na nějaký nástroj naučit?
M. Bihári Láká mě kytara. Prosil jsem Omaru, nauč mě na španělku – ale on nechce. Nevím proč.
Petra: Co Vás přivedlo k tomu, že jste začal spolupracovat s paní Navarovou?
M. Bihári Paní Navarová. Zavolala mi týden před maturitou, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Já tenkrát vůbec nevěděl, kdo je to Navarová, ale řekl jsem: proč ne, po maturitě. Potom mi kamarádka řekla, kdo je Navarová, co zpívá a že je to skvělý. Tak jsme se po maturitě sešli na konzervatoři ve zkušebně bubeníků. Tam jsme měli první zkoušku – prověřovali mě, jestli jsem vhodný. Všem jsem celkem vyhovoval, tak mě nakonec vzali. To bylo v roce 1998.
Petra: Jaký hudební styl máte jako posluchač nejraději?
M. Bihári Mám rád moderní jazz, pak world music – britský, latinský, španělský a taky cikánský etno. Ale vedle toho třeba i Jacksona.
Petra: Myslíte si, že se romská hudba stále vyvíjí, nebo čerpá ze svých kořenů?
M. Bihári Čerpá hlavně ze svých kořenů a to, jestli se vyvíjí, se nedá říct obecně. Záleží na konkrétních lidech, kteří ji dělají.
Petra: A co česká hudba?
M. Bihári Podle mě to není žádná sláva. Je to tady hodně komerční a přitom nekvalitní. Ve světě je hudba taky velkej byznys, ale zároveň má úroveň. Tady vzniká jeden muzikál za druhým, ale jejich kvalita…
Petra: Mohl byste jmenovat někoho z českých zpěváků, koho si vážíte?
M. Bihári Vážím si Vlasty Rédla, Dana Bárty… líbí se mi, jak zpívá Kamil Střihavka.
Petra: Jste mladý, na začátku své kariéry. Vytkl jste si nějaký cíl, kterého byste rád dosáhl?
M. Bihári Otálel jsem, říkal jsem si, že ještě musím počkat, ale teď už pomalu začínám dávat dohromady svoji kapelu. Chtěl bych, abychom hráli vlastní skladby. Doufám, že tak do půl roku by se to mohlo postavit na nohy. Budeme mít dechovou sekci, to je saxofon, flétnu a pozoun, pak bicí, basu, klávesy a kytaru.
Petra: Spoustu času věnujete práci. Co děláte, když máte volno?
M. Bihári Nic.
Petra: Co to znamená?
M. Bihári Tak, prostě… se flákám. Myslím, že jsem hodně línej člověk. Snažím se s tím něco udělat, napravit se, ale nějak mi to nejde. Nanejvýš si zahraju golbal.
Petra: Ani zatančit si třeba nejdete?
M. Bihári Ne, netančím. Tam, kde se tancuje, je většinou dost hluk. Když je člověk slepej a pak ještě z toho rámusu kolem hluchej, tak se dost těžko orientuje.
Petra: Na mě osobně dost silně působí lidský hlas a podle něj si udělám o daném člověku jasný obrázek. Je tomu tak i u vás?
M. Bihári Jasný obrázek si sice neudělám, ale taky na mě hlas působí silně. Vidící lidé vnímají z osmdesáti procent prostor očima, to já nemůžu, tak poslouchám. Ale jasný obrázek o člověku si vždycky udělám až po delší době, třeba když se spřátelíme.
Petra: Máte hodně přátel?
M. Bihári Mám hrozně moc známých a taky dost opravdových kamarádů. Myslím, že mám štěstí na lidi – musím to zaklepat.
Petra: Měl jste jako nevidomý problémy sehnat práci?
M. Bihári Díky Zuzaně Navarové ne, ale když jsem po ukončení konzervatoře chtěl jít učit na lidovou školu umění, tak jsem problémy měl. Nevzali mě. Ale když o tom tak přemýšlím, možná jsem se málo snažil.
Petra: Bohužel se u nás často setkáváme s protiromskými postoji. Měl jste vy sám někdy kvůli svému romskému původu problémy?
M. Bihári Vzpomínám si, že když mi bylo asi sedmnáct, tak mě nechtěli pustit na diskotéku. Šli jsme tehdy se spolužáky někam na Václavák, už nevím přesně, kde to bylo, a u dveří spolužákům řekli: Vy tam můžete, ale tenhle pán ne. Hodně mě to tenkrát vzalo. Setkal jsem se s něčím takovým prvně a musím říct, že to nebylo příjemný.
Petra: Kdybyste vyhrál v loterii jedno splněné přání, co by to bylo?
M. Bihári Aby lidi kolem mě, lidi, co mám rád, byli dlouho zdraví a dlouho živí.
Petra: Moc Vám děkuji za rozhovor.
V Praze 26.5. 2004
Autor: nevidomá Petra Zelenková