HODNÁ PŘÍŠERA
Jmenuju se Ondra, je mi šest a chodím do první třídy. Škola mě baví, mám tam hodně kamarádů a hodnou paní učitelku. Nejvíc mě baví tělocvik. Když přijdu ze školy domů, nejradši si hraju s autíčky nebo běhám s kamarády venku. Rád bych vám vyprávěl o příšeře, která mě jednou po příchodu ze školy doma čekala.
Ten den jsem autíčka vyměnil za stavebnici Lego, sedl jsem si na postel a začal stavět. Najednou jsem uviděl kousek něčeho chlupatého, co vylézalo přes okraj postele. Vypadalo to, jako nitě z ponožky. Chtěl jsem to shodit na zem, ale sotva jsem se toho dotkl, pohnulo se to. Lekl jsem se, ale zvědavost mi nedala. Zkusil jsem to povytáhnout trochu víc nad okraj postele. Vtom se objevila obrovská chlupatá, oranžovozelená ruka. Když jsem si jí přestal všímat, zase zmizela pod postelí. Napadlo mě, že se pod moji postel asi nastěhovala nějaká obluda.
Bál jsem se vstát z postele, co kdyby si příšera usmyslela, že mě chytí a zatáhne do svojí říše. „Mami, maminko!“ volal jsem, poněvadž se mi strachy začalo chtít čurat. „Co se děje Ondrášku?“ přispěchala maminka z kuchyně. „Sundej mě prosím z postele.“ „Ty neumíš slézt sám?“ podivila se maminka. „Umím, ale pod postelí se zabydlela příšera.“ Maminka se shýbla a prozkoumávala prostor pod postelí. Pobaveně se při tom usmála. „Tak pojď,“ řekla a sundala mě. Z trička mi spadlo několik kostiček Lega. „Ach jo, teď jsem poztrácel kostičky, který budu potřebovat a mám je jenom jednou!“ „Neboj, najdou se,“ uklidňovala mě maminka. „Já vím, luxem,“ rozbrečel jsem se. „Nebreč a utíkej, nebo bude před staveništěm potopa,“ pobídla mě. Když jsem se vrátil zpět do pokoje, ležely popadané kostičky na posteli. „Mami, děkuju!“ zavolal jsem do kuchyně. „Nevím, o čem mluvíš,“ ozvalo se odtamtud. „No za ty posbíraný kostičky!“ „Já nic nesbírala.“ „A kdo teda?“ nechápal jsem. „To nevím, ale buď rád, že je máš.“ „Mami pomůžeš mi zase na postel?“ „Už jdu.“
Když jsem byl znovu na posteli, pustil jsem se do stavby autíčka a vtom jsem zjistil, že mi jedna kostička stejně chybí. V momentě jsem ji našel, seděl jsem na ní. Netrvalo dlouho a jedna ze součástek mi spadla na zem. Byl to zrovna volant, jehož přidělání bylo na řadě.
„Ach jo!“ vzdychl jsem otráveně. Maminka můj povzdech zaslechla. „Co se děje?“ zeptala se. „Zase mi upadla součástka.“ „A nemáš ji někde na posteli?“ „Ne, spadla mi na zem.“ „No tak já jdu, ale takhle budeme oběd večeřet.“ „Už sem nemusíš mami, už nechoď!“ řekl jsem, když jsem uviděl ruku příšery, která mi podávala spadlý volant. „Jak ti jde stavba, automechaniku?“ zeptala se maminka. „Už to mám hotový, jenom řidič chybí.“ Vtom se zpod postele znova vynořila ruka a podávala mi panáčka Legáčka. „Pod postelí máš přece panáčky,“ poradila mně maminka. „Já vím, už jsem si vzpomněl,“ odpověděl jsem. Když jsem mamince auto ukázal, byla z mého výrobku nadšená.
Další dny se příhoda s neznámou příšerou opakovala, ale bál jsem se čím dál méně. Jednou večer jsem sebral všechnu svou odvahu a chtěl jsem se na příšeru podívat, nic jsem ale pod postelí nenašel. „Hm, asi chodí spát jinam,“ řekl jsem si. Zavrtal jsem se pod peřinu a nechal jsem si zdát o světě hodných příšer. Tahle příhoda se nestala jen jednou, ale často se opakovala.
Jenom moje maminka tenkrát věděla, jak to bylo. Zajímalo by vás to taky? Víte, proč jí na tváři naskočil pobavený úsměv, když pod mou postel koukala? Byl pod ní schovaný můj starší brácha s velkou chlupatou oranžovozelenou rukavicí na ruce. To on dělal tu hodnou příšeru, která mi pomáhala.
Autor: nevidomá Petra Zelenková